Část první

31. května 2018 v 20:09 | Stázka |  Povídka: One Step Back
Je to jako by to bylo včera, kdy jsem ji poprvé uviděla. Ona a její manžel, Ted Tonks, chtěli pomoci Harrymu, který se skrýval před smrtijedy. Byli za to mučeni, ale nevyzradili žádné informace. Ona byla vždy statečná. Už tehdy, když se vzepřela své rodině a dala přednost svému srdci před povinnostmi k čisté krvi. Utekla od své rodiny, která ji chtěla provdat za čistokrevného kouzelníka a vdala se za mudlorozeného, Edwarda Tonkse.
Andromeda. Neobyčejná žena s tmavýma očima a oříškově hnědými vlasy s nádechem zrzavé jako listí stromů na podzim, jako slunce při západu za teplého podvečera, tak křehká na pohled a bojovnice uvnitř, silná žena, která chrání svého vnuka jako šelma cítící nebezpečí. Odehrálo se toho v jejím životě příliš mnoho na to, aby přestala být ostražitá a Teddy, to malé štěstí, bylo to jediné, co jí zbylo. Kromě mě. Byla jsem tam pro ni po celou tu dobu, když plakala za svého manžela, za svou dceru, držela jsem ji v náručí a stírala jí slzy. Jedno jsem však zachránit nemohla, její srdce. Bylo pozdě na to jej slepit zase dohromady, některé části se ztratily, když kráčela trnitou cestou jejího života, ke kterému nebyl osud právě příznivý. A i přesto, že našlapovala opatrně, další a další rány přicházely ze všech stran. Netušila proč. Proč právě ona? Ta, která nikdy nikomu neublížila, ta, která se provinila jen tím, že milovala příliš silně a příliš dlouho na to, aby stačila své srdce, vystavené na odiv, včas skrýt před jeho zničením.
Nikdy jsem nebyla dost, ne pro ni. Milovala jsem ji celým svým bytím, ona však stále plakala za Tedem. Bylo to jako by mne pronásledoval jeho přízrak a já se s ním nemohla v žádném případě rovnat. Byl pro ni vším a byl mrtvý. Ve dne se na mne usmívala, objímala mne, líbala, v noci laskala celé mé tělo a svíjela se ve vlnách vášně pod mými doteky, avšak její myšlenky byly jinde, byly s ním. A ve snech ji navštěvoval znovu a znovu a ona do temné noci šeptala ze spaní jeho jméno. Byla to muka. Zdánlivé štěstí, které jsme spolu sdílely, nebylo dostatečně silné na to, aby zastínilo její smutek. Milovala jsem ji a věděla jsem, že ona mne také, dokazovala mi to každý den svými činy, úsměvy, svými polibky, avšak za tím vším, uvnitř ní, se skrýval jen smutek a trápení.
Věděla jsem, co musím udělat a i když mne to bolelo, má láska k ní a touha po tom, aby byla šťastná, byla silnější, než má vnitřní bolest. Tu noc jsem do milování dala úplně vše, byla tam touha, byly tam emoce, po tvářích mi stékaly slzy, které mi ona slíbala, jednu po druhé, jako by chtěla vstřebat všechnu mou bolest a beznaděj, kterou jsem uvnitř cítila. Líbala jsem ji tak silně a s takovou vášní, že jsem málem zapomněla na to, co jsem se chystala udělat. Naše těla se proplétala a dotýkala jako kdyby to snad měl být příslib toho, že jedna druhou nikdy neopustí. Pohlédla jsem do jejích očí a uviděla v nich touhu, lásku, ale také smutek, který nepatřil mně, patřil Tedovi. Naposledy jsem ji políbila, než jsme se obě prohnuly v dlouhé a vášnivé vlně orgasmu. Vzpomínám si, že jsem jí zašeptala Miluji tě a ona mi to řekla zpátky. Ležely jsme spolu v objetí, ztěžka oddechovaly a nechávaly doznívat vzrušení, které našimi těly stále procházelo. Počkala jsem, až usne a poté jsem se potichu a opatrně vykradla z postele. Nechtěla jsem ji vzbudit, nedokázala bych to udělat, kdyby se na mne dívala tím pohledem plným lásky, kdyby mi opět řekla, jak moc šťastná se mnou je.
Otevřela jsem šuplík se spodním prádlem a na jeho dně jsem nahmatala malý chladný předmět, který jsem vytáhla. Byl to obraceč času. Nasadila jsem si jej na krk a naposledy se otočila na ženu, kterou jsem nade vše milovala a udělala bych pro ni všechno na světě. A právě proto jsem musela zachránit Teda Tonkse za každou cenu. Zavřela jsem oči a obracečem několikrát otočila.
~
,,Hermiono? Jsi v pořádku?" Uslyšela jsem hlas paní Weasleyové. Trhla jsem sebou. Když jsem se rozhlédla, zjistila jsem, že jsem zpátky v domě Tonksových v době, kdy měli u sebe skrýt Harryho.
,,Ano, jen jsem se zamyslela," odpověděla jsem a pohlédla skrz okno na Andromedu, která stála se svým manželem na zahradě a vyhlíželi Nymphadoru. Srdce mi bolestně poskočilo. Věděla jsem, že to vyšlo a že bych měla být ráda, avšak jak tam tak stála, s hlavou položenou na jeho rameni a on si ji k sobě tiskl, chtělo se mi křičet. Otočila jsem se zpátky na paní Weasleyovou, která mi teď podávala šálek čaje a sušenku.
,,Tohle ti udělá dobře," konejšivě se pousmála a pohladila mne po ruce. Šálek jsem si od ní vzala a položila ho na stůl. Můj žaludek byl tak sevřený, že jsem nemohla na jídlo či pití vůbec ani pomyslet.
Jakmile se všichni vrátili zpátky, sešli jsme se v obývacím pokoji Tonksových a Andromeda se posadila do jednoho z křesel. Zpráva o tom, že Moody zemřel, se mnou vůbec nic neudělala, věděla jsem, že k tomu dojde, protože už jsem to jednou prožila. Nebyl první a ani neměl být poslední. Ten večer jsme já, Ron a Harry zůstali u Tonsků a stala se ta úplně stejná, pro mne tehdy trapná, scéna jako posledně. Andromeda mi vešla do koupelny, když jsem měla na sobě osušku. Trhla sebou a začala se omlouvat, mi to však přišlo poněkud komické. S tím, jak jsem ji doopravdy znala a co všechno jsem s ní prožila, jsem se už vůbec nestyděla, naopak, řekla jsem si, že ji trochu potrápím a ručník jsem jakoby omylem nechala spadnout na zem. Andromeda zčervenala a jak rychle přišla, tak rychle se také vypařila. Zadržovala jsem smích a když jsme se pak u snídaně znovu setkaly tváří v tvář, pohlédla na mne stydlivým, avšak omluvným pohledem. Kdyby se mi to samé stalo tehdy, asi bych byla já ta, která by se červenala, avšak po tom, co její budoucí já vidělo mé tělo ze všech možných úhlů a pozic, přišlo mi to naprosto přirozené a v pořádku.
Ten den jsme odešli a Andromedu jsem poté viděla až po válce. Poprvé, když jsem si tím procházela, jsem ještě netušila, že ji i jejího manžela poctí další den svou návštěvou smrtijedi a zajistí jim nezapomenutelný zážitek ve formě crucia. Chtěla jsem tomu tentokrát zabránit každou buňkou svého těla, avšak věděla jsem, že zasahovat nemohu. Pokud bych udělala velkou změnu v časové linii, mohla bych tím změnit celý tok událostí a to nešlo. Musela jsem si počkat na ten jediný okamžik, kdy bude Ted Tonks v nebezpečí a zachránit ho. Dřívější změny by mohly způsobit, že by k tomu nemuselo vůbec dojít tak, jako posledně.
A tak jsem čekala. Trpělivě jsem vyčkávala den, kdy měl Ted zemřít rukou lapků. Nebylo lehké ho najít, znala jsem jen přibližné místo, kde k tomu došlo, stejně tak přibližný čas. Musela jsem být ostražitá celý den, což znamenalo riskovat, že se v mé nepřítomnosti Ronovi a Harrymu věci vymknou z rukou. Nic se však naštěstí nestalo a vše šlo podle plánu. Udeřila jsem a ti chudáci ani nevěděli, odkud to přišlo. Přemístila jsem Teda do Lasturové vily a zabezpečila ji všemi možnými kouzly. Na něj samotného jsem uvrhla matoucí kouzlo, nemohl odejít, i kdyby chtěl a dokonce si nepamatoval tvář osoby, která ho zachránila. Každý týden v noci jsem se tiše vykradla ze stanu a nosila mu zásoby vody a jídla. Všechno šlo, jak mělo. Já dohlížela na to, aby se dál vyvíjelo vše stejně jako předtím. Ničilo mne, že jsem vše o viteálech věděla a nemohla to říct, nemohla jsem to Harrymu ulehčit, dokonce ani zabránit Ronově odštěpu poté, co jsme uprchli z ministerstva. Viděla jsem spoustu kouzelníku umírat znovu a nebylo nic, co bych mohla udělat. Nesla jsem to těžce, pocity viny byly zničující.
S koncem války přišel také konec mně doposud známého děje vyprávějícího můj život. Harry nepřišel, aby mi řekl, že já a Andromeda bychom si mohly vzájemně dělat společnost a pro obě by to bylo uklidňující a přínosné. Andromeda si na mne už snad ani nevzpomněla. Někde tam hluboko v její mysli byla vzpomínka na dívku, která upustila svůj ručník a která byla předem odsouzena k zapomnění. Žila si svůj šťastný život s manželem, dcerou, kterou díky mně stačila zachránit Narcissa, a se svým malým vnukem. A já zůstala sama.
Harry teď trávil veškerý svůj volný čas s Ginny, plánovali svatbu, Ron se mnou nemluvil, protože jsem ho odmítla pro svou, tak dlouho skrývanou, orientaci a mně zůstala jen práce a vzpomínky na Andromedu, které každým dnem víc a víc hořkly. Asi měsíc po válce jsem se proto rozhodla, že jí pošlu sovu a pozvu ji na ležák ke Třem košťatům. Andromeda souhlasila.
Sešly jsme se další odpoledne a Andromeda nadšeně mluvila o svém vnukovi a také o tom, jak šťastná je, že je po všem. Říkala, jak se každý den bála o svou dceru a manžela, který musel odejít, aby pro svůj původ neohrozil rodinu. Měla o něj neustálý strach a modlila se k Merlinovi, aby jej udržel naživu. Dokonce zmínila tajemnou ženu, která Tedovi zachránila život a jejíž obličej měl v paměti zahalen v mlze. Věnovala jsem jí krátký úsměv, který však ukazoval víc smutku než radosti a když se pak Andromeda vyptávala na to, jak se daří mně, jak se mám v práci a jak mi fungují vztahy, odpovídala jsem s jistou rezignací v hlase, protože to měla být ona, o které jsem měla mluvit jako o své nové naději. Cítila jsem, jak se to uvnitř mne svírá a jak už dále nedokážu jen tak sedět v její přítomnosti a nic neudělat. Dřív, než jsem stačila nad tím přemýšlet, jsem ji chytila přes stůl za ruku. Ona, která v tom jistě neviděla víc, než přátelské gesto, mi ruku stiskla a usmála se. Její úsměv mne však zasáhl přímo do srdce jako ostrá dýka, která mne pomalu, ale jistě zabíjela.
,,Měla bych jít, Ted přijde brzy z práce a já ještě nezačala vařit večeři," řekla a postavila se. ,,Byl to však příjemné strávený čas, Hermiono. Snad se brzy zase uvidíme," řekla, rozloučily jsme se objetím a odešla. A to bylo vše, na co jsem měla nárok. Nic víc, nic míň.
Víc než půl roku jsem ji neviděla. Očekávaná sova nikdy nepřišla a já ji nechtěla znovu psát první s pocitem, že ji naháním. Naivně jsem si myslela, že náš čas spolu strávený, jí byl příjemný natolik, že by se chtěla sejít znovu. Avšak musela jsem čelit kruté realitě, která mi nedovolovala být součástí jejího života. Zatímco já jsem žila v minulosti a neustále jsem se ohlížela zpátky na naše společné chvilky, ona si jisto jistě ani nevzpomněla. Harry ji nenavštěvoval jako tomu bývalo, než jsem přetočila obraceč. Byl sice kmotrem Teddyho, ale ten nežil u Andromedy, nýbrž u Lupina a Tonksové. Neměla jsem tedy žádnou zprávu o tom, jak se Andromeda měla.
Tu zimu pořádaly Bradavice ples, ostatně jako každý rok. Tentokrát to však bylo s tím rozdílem, že byli zváni všichni bývalí studenti školy. Minerva se domnívala, že to ucelí kouzelnickou komunitu a podpoří mezilidské vztahy. Andromeda měla přijít také a myšlenka na to, že ji znovu uvidím, po tak dlouhé době, ve mně probouzela vlnu vzrušení. Mým doprovodem byl Harry, protože Ginny měla důležitý famfrpálový zápas. Byla jsem ráda, že nemusím jít sama.
Ve večer plesu jsem začala zmatkovat. Nevěděla jsem, co si obléct na sebe, neměla jsem téměř žádné šaty, jen ty, které jsem si oblékla na ples ve třetím ročníku a ty, které jsem si vzala na svatbu Fleur. Můj spontánní výlet narychlo do jednoho z mudlovských obchodů mne připravil o čas, který bych strávila relaxem v horké vaně, který jsem potřebovala jako sůl. Ale co se dalo dělat. Nové šaty byly bílé a sahaly až na zem. Měly korzet, který zvýraznil můj malý dekolt a jejich sukně byla zdobná květinami a dalšími ornamenty. Vlasy jsem si vyčesala do elegantního drdolu a po stranách spustila dva prameny. Dívala jsem se na sebe a pomyslela jsem si, že vypadám kouzelně.
Harry mne vyzvedl v šest a přemístili jsme se do Prasinek, odkud nás kočáry odvezly k Bradavicím. Nervozita uvnitř mne se stupňovala. Vystoupila jsem a společně s Harrym, který mi nabídl rámě, jsem vešla dovnitř. Byla tam spousta známých lidí, někteří z nich byli za války na straně pána zla, i když u soudu tvrdili, že to bylo z donucení, protože byli pod impériem nebo že pouze chránili své rodiny. Jednou z nich byla Narcissa Malfoyová, nyní Blacková, která se rozvedla se svým manželem, který v současné době seděl v Azkabanu. Ona se tomu vyhnula, protože se za ni Harry přimluvil. Ron to nikdy nepochopil po tom, co všechno nám její rodina provedla. Já Narcissu znala z doby, kdy jsem žila s Andromedou. Byla to milá, avšak velmi komplikovaná žena, která si držela odstup od ostatních lidí, avšak já si s ní už tehdy rozuměla. Obě jsme měly rády umění a obě nás pojila jedna věc, naše láska k ženám. Andromeda nebyla v tomto směru nijak vyhraněná. Milovala Teda celý život a po jeho smrti i mne. Tvrdila, že pokud člověk miluje a je milován, co na tom záleží, zda je to muž nebo žena. A to byla jedna z mnoha věcí, proč jsem ji tolik milovala. Nikdy neodsuzovala a byla tím nejtolerantnějším a nejlaskavějším člověkem, kterého jsem kdy poznala. Dala bych cokoli za to, abych s ní opět mohla být, ale vím, že takto to bylo nejlepší. Nezasloužila si bolest, nezasloužila si trpět, ona, ze všech lidí tady, ne.
,,Zatančíme si?" Zeptal se Harry najednou a já sebou trhla, protože mne vytáhl z myšlenek.
,,Proč ne," pousmála jsem se a přijala jeho ruku. Odvedl mne na parket a začali jsme tančit. Zjistila jsem, že jsem vyšla ze cviku. Dvakrát jsem Harrymu omylem šlápla na nohu a cítila jsem se proto špatně, načež se nabídl, že zajde pro pití. Posadila jsem se, když jsem za sebou uslyšela známý hlas, který způsobil, že mne zamrazilo.
,,Hezký večer, že ano?" Otočila jsem se a usmála se na hnědovlasou čarodějku.
,,Ano," přikývla jsem. ,,Jsi tady s Tedem?"
,,Ano, šel pro něco k pití. Myslím ale, že cestou potkal nějaké své bývalé spolužáky, takže to bude na delší chvíli," tiše se zasmála. ,,Jak se máš, Hermiono?"
,,Skvěle," zalhala jsem. Nechtěla jsem působit jako hromádka neštěstí hodna jen politování. ,,V práci to teď jde moc dobře."
Otevřela jsem si obchod s kouzelnickými i mudlovskými knihami na Příčné ulici. Polovina byla na kouzelnické straně a polovina na mudlovské. Obchody šly dobře, i když tam spousta duší zavítala jen proto, aby si prohlédla válečnou hrdinku, Hermionu Grangerovou, jako nějakou cvičenou opici v cirkuse. Ale časem se to zklidnilo a dokonce jsem začala pracovat na jedné knize o metamorfomázích, kteří mě fascinovali od té doby, co jsem poznala Tonksovou a malý Teddy mi onu vášeň pomohl rozvinout.
,,Opravdu? Ale práce taky není všechno, Hermiono. Je třeba taky žít a mít osobní život. Nějakou lásku," pousmála se a já sebou ošila, protože o tomto tématu jsem s ní mluvit opravdu nechtěla. ,,Ráda bych tě s někým seznámila," řekla a usmívala se. Tento druh úsměvu měla vždy, když chystala něco, co se mi většinou moc nezamlouvalo.
,,Ano?" Zeptala jsem se opatrně a ona přikývla.
,,Když jsi teď o sobě prozradila, že máš raději děvčata, napadlo mne, zda by ses nechtěla seznámit s mou sestrou, myslím si, že byste si rozuměly," uculila se a mně spadla brada. Tohle jsem tedy nečekala.
,,S Narcissou? Ale... tohle nejde," ošila jsem sebou.
,,Proč by ne?" Pozvedla obočí. ,,Trápí tě snad ten věkový rozdíl?"
Věkový rozdíl bylo to poslední, co mě tady trápilo. ,,Ne... já... ani ji neznám," řekla jsem prostě. Znala jsem ji moc dobře a bylo pro mne hodně zvláštní na to jen pomyslet. Byla to sestra mojí milenky... bývalé.
,,Poznáš ji, uvidíš, že je skvělá," a než jsem stačila zaprotestovat, už ji vedla sem k nám. ,,Tak se seznamte, já půjdu najít Teda," řekla, stihla na mě ještě nenápadně mrknout a odešla. Mezi mnou a Narcissou nastala trapná chvíle ticha.
,,Víte, o co jí jde?" Odkašlala jsem si.
,,Myslím, že tuším," povzdychla si Narcissa, která vypadala, že přede mnou stojí ze stejného donucení jako já před ní.
,,A co tomu říkáte?" Pozvedla jsem obočí.
,,Je to... šílené," odpověděla mi a já souhlasně přikývla.
Nastala další trapná chvíle ticha, kterou prolomil až Harry, který přišel s pitím. Uvnitř jsem mu děkovala.
,,Madam Blacková," pousmál se. ,,Moc vám to sluší," řekl a podal mi pití, to původně své dal Narcisse, která však s díky odmítla.
,,Děkuji, vám také," přikývla. ,,Vrátím se teď ke své společnosti, pokud mne omluvíte," poukázala na Tiberia McLaggena. ,,Přeji vám hezký večer," věnovala mi pohled a poté odešla.
,,Co jste řešily?" Zeptal se Harry a já si oddychla.
,,Andromeda se nás snaží dát dohromady," protočila jsem panenky. ,,Až na ni tady zase narazím, tak ji zaškrtím."
Harry se rozesmál. ,,Promiň, nějak si vás dvě neumím představit," kroutil hlavou.
,,To jsme dva," povzdychla jsem si. ,,Půjdu na toaletu, omluv mne prosím," dala jsem mu skleničku do ruky a odešla jsem z Velké síně. Potřebovala jsem být na chvíli sama, tato situace mě poněkud rozhodila. Ne kvůli Narcisse, ale proto, že právě Andromeda byla ta, která nás chtěla dát dohromady a to bolelo. Šla jsem na toaletu, před dveřmi jsem se však zastavila. Stála tam Andromeda a s někým se dohadovala.
,,Takže mu to neřekneš? Ani dnes ne?" Zeptala se jakási dívka.
,,Nemůžu, ne dnes, je tak... šťastný."
,,To je dle tvých slov vždycky. Nikdy není ten správný čas, že ne?" Zněla rozzlobeně. ,,Víš, všechno se změnilo, když jsem tě poznala, nemohla jsem jíst, spát, byla jsem do tebe zamilovaná od první chvíle a byla jsem šťastná, když jsi se stala mou mentorkou a myslela jsem si, že to tak cítíš taky. Ale ty jsi pořád s ním, i když jsi mi slíbila, že budeme jednoho dne spolu, že jsem ti znovu ukázala, co znamená žít. Že jsi se do mne zamilovala. Ale teď? Nejsem si tím tolik jistá," zakroutila hlavou.
,,Řeknu mu to, slibuji, brzy. Nechci mu ublížit, stále mi na něm záleží, tak moc..."
,,Neříkalas, že už s tebou nejedná jako dříve? Že už necítíš to, co jsi cítila předtím a že chceš být se mnou?" Zeptala se a Andromeda si povzdychla, nic však už neřekla. ,,To jsem si myslela. Žij si s ním tedy dál svůj monotónní život, per mu špinavé ponožky a poslouchej jeho řeči o rajčatech a užij si jeho chrápání," řekla a vyběhla naštvaně ven z umýváren. Přitiskla jsem se ke zdi, nechtěla jsem, aby mne tam viděla. Když se mi však naskytl ten správný úhel, abych jí viděla do tváře, vytřeštila jsem oči a stála jako přimrazená. Pansy Parkinsonová, to nemohla být pravda. Z šoku mě probudila Andromeda.
,,Hermiono, jak dlouho už tady stojíš?" Byla úplně bledá.
Chvíli jsem ni beze slova hleděla a v její tváři vypozorovala značnou dávku nervozity a obav. ,,Tohle nemůže být pravda," hlesla jsem nevěřícně. ,,Ty a Pansy? Jak dlouho?"
Andromeda zavřela oči a rty stiskla k sobě předtím, než promluvila. ,,Už to trvá téměř půl roku. Dala mi to, co s Tedem už dávno vyprchalo. Miluji ho, záleží mi na něm, ale ta chemie, kterou cítím k ní, když je se mnou, když se mne dotýká... nedokážu tomu vzdorovat, tak silná nejsem. Hermiono, prosím, nech si to pro sebe."
,,T-takže ty teď Teda opustíš?" Zeptala jsem se a zbytek ignorovala. V hlavě mi zvonilo a celá jsem se třásla. ,,Všechno tohle úsilí, tahle bolest a utrpění, kterou jsem prožívala, všechny ty lidi, které jsem viděla umírat podruhé, všechno to bylo k ničemu?" Mluvila jsem nahlas, aniž bych si připouštěla, že vlastně nerozumí tomu, co říkám a musela jsem jí znít jako blázen. Říkala jsem to spíše sobě, než abych se ptala jí. ,,Ty teď opustíš Teda pro tu manipulátorku a všechno bylo úplně k ničemu? Přišla jsem o všechno jen, aby tě mohla mít ona?" Pohlédla jsem jí do očí. ,,Ona, Andromedo?" Při jejím zmateném pohledu jsem sebou ošila.
,,O čem to mluvíš, Hermiono?" Dívala se na mne nechápavě a vyděšeně zároveň. Musela si myslet, že jsem naprostý blázen, avšak já se nedokázala udržet. Zmítal mnou vztek a jediné, na co jsem myslela, bylo vrátit vše zpátky do starých kolejí. Na nic jsem nečekala, nepřemýšlela a rozběhla se k východu. Když jsem byla dostatečně daleko od Bradavic, přemístila jsem se domů a ze skříně vytáhla krabičku s obracečem času. Když jsem ji však otevřela, čekal mne ještě větší šok. Obraceč byl pryč. Převrátila jsem svůj dům vzhůru nohama, ale nikde nebyl. Přepadla mě panika, nevěděla jsem, co dělat a přemístila jsem se zpátky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama