15. Dva princové, však jediná princezna

Sobota v 17:38 | Stázka |  Povídka: The Black Obsession III
~ Oh, I am very weary,
Though tears no longer flow;
My eyes are tired of weeping,
My heart is sick of woe. ~
- Anne Bronte
Anastázie stála nad jezerem a pokoušela se soustředit veškerou svou sílu a energii na to, aby přivolala prsten.
,,Pozor, aby sis nekákla," ušklíbla se Hermiona pro sebe a Ronnie na ni pobaveně pohlédla.
,,Tady někdo žárlí?" Popošla o krok k ní a mluvila tak, aby to nikdo jiný neslyšel.
,,Na co? Vyjádřila jsem se jasně, Narcissu už po tomhle nikdy nechci vidět a Anastázie má tady svou vlastní, nemyslím si, že i kdybych žárlila, měla bych na co," odpověděla Hermiona trpce.
,,Přesvědčuješ teď mě nebo sebe?" Zeptala se pobaveně.
Hermiona si jen odfrkla. ,,Mám chuť ji tam shodit," řekla bez okolků a Ronnie se zachechtala.
,,No... když už jsme v tak vážné situaci... myslím, že neškodný vtípek neublíží," mrkla na Hermionu a nepatrným pohybem ruky vyslala kouzlo. Anastázie v tom okamžiku zavrávorala a spadla přímo do jezera. Hermiona vytřeštila oči a pohlédla na Ronnie. Viděla, jaký problém měla udržet smích a Hermiona se v tom okamžiku musela kousnout do jazyka, aby nevyprskla smíchy.
,,Stázko!" Rozběhla se Narcissa ke břehu a sklonila se právě v okamžiku, kdy se žena vynořila a začala vykašlávat vodu. Rowena, Helga a Godric už také stáli u ní a všichni se jí snažili pomoct dostat ven. Byla už téměř na břehu, když vtom najednou vyjekla a zmizela pod hladinou. Ronnie vytřeštila oči a pohlédla na Hermionu.
,,Jezerní lidé!" Řekla Rowena a všichni tři zakladatelé natáhli k vodní hladině ruce, aby se jim podařilo Anastázii vytáhnout pomocí magie. Nic se však nestalo, voda jako kdyby sama od sebe odporovala.
,,Nefunguje to!" Hlesla Helga zoufale. Veronica ze sebe strhla oblečení a skočila do jezera. Byla to její chyba, věděla to a nemohla odpustit, aby se Anastázii doopravdy něco stalo. Spatřila v hloubce, jak se potápí, avšak to, co uviděla, ji šokovalo. Nic ji netáhlo a ona přesto klesala hlouběji a hlouběji.
Veronica se pomocí magie snažila dostat k Anastázii, avšak ta klesala moc rychle a zanedlouho jí zmizela z dohledu. Veronice docházel kyslík, nevěděla, co dělat, nemohla ji tam nechat, avšak věděla, že pokud se okamžitě nevynoří, ztratí za okamžik vědomí. Musela nad hladinu.
,,Kde je Anastázie? Veronico? Kde je?" Zoufale sténala Narcissa, když se dívka vynořila.
,,J-já nevím... klesala pod hladinu tak strašně rychle, nemohla jsem nic dělat, zmizela mi z dohledu, potřebovala jsem se nadechnout... mrzí mě to, tak moc mě to mrzí!"
,,Musí být něco, co můžeme udělat! Nemůžeme ji tam nechat zemřít!" Otočila se Narcissa na zakladatele. ,,Prosím, musíte něco udělat... prosím..."
Najednou se na druhé straně jezera zablesklo.
,,REVERTO!" Uslyšeli jen a oslepila je jasná světelná záře. Všichni si zakryli oči. Najednou se stalo něco, co by mudlové nejspíše popsali jako výjev z Bible. Na druhé straně stál starý muž s dlouhým bílým plnovousem, v ošoupaném hábitu, se špičatým kloboukem na hlavě a s obrovskou holí, kterou tiskl v rukou. Nad jezerem se vznášela Anastázie a na její ruce zářil nepatrný zelený kámen.
,,Merline...," hlesla Veronica a ani neměla tušení, jaký celá situace dávala onomu slovu význam. Anastázie se pomalu snášela na trávu u jezera a když dopadla, začala vykašlávat vodu. Onen muž kráčel pomalými kroky přímo k nim.
,,Kdo jste?" Zeptala se Narcissa, když došel až k nim a pomáhala Anastázii se zvednout na nohy.
,,Jsem Merlin, těší mne," usmál se na ně stařec.
,,To není možné... Merlin je ještě chlapec," řekla Rowena a prohlížela si onoho muže podezíravě.
,,Děkujeme vám, ať jste kdokoli," řekla Veronica a už by ji ani nepřekvapilo, kdyby se za ním vynořila také Morgana.
,,Nemáte zač. A nejsem z této doby, drahá Roweno. Přišel jsem, protože to tak chtělo proroctví. Žena, která stejně jako já bude vládnout silou takovou, že se zmocní všech čtyř prstenů a přijde, aby zastavila nepředstavitelné zlo. Nejmocnější čarodějka, kterou kdy svět poznal."
,,To mám být jako já?" Zeptala se Anastázie nevěřícně. ,,Vždyť já mám problém použít i mudlovský kávovar, natož abych byla nejmocnější čarodějkou," poznamenala ironicky.
,,Sice nemám ponětí, co to ten kávovar je, ale s jistotou vím, že jsi to ty, ta, která zastaví pána zla."
,,Jak jste to myslel, že nejste z této doby?" Zeptala se Rowena a přerušila tím argument, který se Anastázie chystala vyslovit.
,,Přicházím z budoucnosti. Z velmi špatné a temné budoucnosti, kde Salazar získal prsten a tahle žena zemřela v hlubinách jezera. Tehdy jsem nechápal proroctví, které mi bylo řečeno, avšak teď už ano. Musel jsem ji zachránit, abych zajistil lepší budoucnost, ve které Salazar s Voldemortem nepřevezmou Bradavice a vládu nad kouzelnickým světem," vysvětlil a pohlédl na Anastázii. ,,Jsi silnější, než si myslíš. Věř své magii, věř ve svou moc, poslouchej své srdce a vždy uděláš to správné rozhodnutí. Naklonil se k ní a cosi jí pošeptal do ucha. Pak znovu vstal a na Anastázii, která na něj nechápavě hleděla, mrkl. ,,Teď už to zvládnete sami, vím, že ano. Veronico...," pohlédl na černovlasou dívku. ,,Nenech svou zášť a touhu po tom být lepší než ostatní, aby se změnila v nenávist. Naprav to, co jsi provedla a řekni pravdu. Tví přátelé pochopí, že jsi jednala v dobrém úmyslu," řekl a Veronica uhnula pohledem. ,,Hermiono, i semínko musí být zaseto do půdy, aby z něj vyrostla květina. A nakonec... Narcisso...," otočil se k blonďaté ženě. ,,Věř tomu, že i tvé štěstí jednoho dne přijde. A není daleko," usmál se a po těchto slovech jako kdyby se vypařil.
,,No paráda...," ušklíbla se Hermiona a pohlédla na Veronicu. ,,Co tím myslel, že nám máš říct pravdu?"
Veronica sebou ošila. ,,Nemám nejmenší tušení," zalhala. Měla obrovské tajemství, které znala jen ona. Tajemství, které to všechno začalo a které to všechno mělo také skončit, avšak věděla, že jej nemůže jen tak vyzradit. Ještě ne.
~ ~ ~
Tiberius McLaggen seděl na zahradě svého manoru a v ruce držel knihu. Měl však problém se soustředit na obsah, protože mu myšlenky neustále odbíhaly k Andromedě, která se mu neozvala na poslední dopis již pět dní. Nechápal, proč tomu tak bylo, od pití se držel dál a tentokrát to myslel doopravdy vážně. Chyběla mu, dům byl tak prázdný, moc velký na jednoho člověka. Bez Olivie a Williama tady bylo prázdno. A bez společnosti Andromedy a Teddyho se cítil prázdný on. Chtěl k ní zpátky. Nemohla jen tak ignorovat jeho sovy, nebylo to od ní fér. Potřeboval vědět, na čem je, zasloužil si to. On se snažil, on se napravil, udělal ten krok, o který ho ona žádala. Tak proč stále neodpovídala? To nevěděl. Užíralo ho jen tak sedět a nic nevědět. Ta nejistota byla strašlivá. Ta bezmoc, kdy nemohl nic dělat, neměl žádnou odezvu, ho uvnitř pomalu zabíjela. Věděl, že ji musí vidět, pohlédnout jí do očí, zeptat se jí přímo a vidět její výraz, když mu bude odpovídat. Její oči mu prozradí pravdu.
Zaklapl knihu, převlékl se a přemístil se před její dům. Byl opravdu nervózní. Stál tam a ruce se mu třásly, srdce mu začalo bít rychleji a rychleji a začal se potit. ,,Teď nebo nikdy," řekl si pro sebe a stiskl zvonek.
Ted s Andromedou si užívali tyto společné dny naplno. Každý večer se milovali jako kdyby to snad měla být jejich poslední noc. Andy se na Tiberia snažila nemyslet, vytěsnila ho úplně z hlavy, její srdce teď bilo jen a jen pro Teda, jelikož věděla, že by to mohlo být pouze dočasné.
Zazvonil zvonek.
,,Jdu otevřít," řekla Andy, která s Tedem seděla na pohovce a Teddy si z nich dělal prolézačku. Andy vstala a šla ke dveřím, vzala za kliku a spadla jí brada. Chvíli na Tiberia jen tak koukala, pak se jí však mezi obočím objevila malá vráska, kterou následoval rozzlobený výraz. ,,Co tady děláš?" Mračila se na něj.
,,Neodpovědělas na mou sovu. Nemyslím si, že si zasloužím, abys mi takto ubližovala. Ne po tom, čím jsem si teď prošel. A skleničky jsem se nedotkl už nějaký čas. Tentokrát to myslím opravdu vážně a chtěl jsem se k tobě vrátit, Andromedo. Chci slyšet tvou odpověď, mám právo to vědět nebo si to snad nemyslíš?"
Andromeda se chystala něco říct, avšak v tom okamžiku se ozval Ted z obývacího pokoje. ,,Dromedko, kdo to je?"
Tiberia jako kdyby opařili horkou vodou. Díval se na ni naprosto v šoku, oči měl vytřeštěné. ,,T-ty sis mezitím někoho našla? Za tak krátkou dobu? Po tom všem?"
Andromeda si povzdychla. ,,Ne, tak to není, Tiberie, nikoho nového jsem si nenašla. Nastala jistá situace, do které jsem tě nechtěla zatahovat, dokud nebudu vědět, jak to vyřešit. Promiň, že jsem se ti neozvala, ale teď prostě není vhodná doba. Napíšu ti, ano?"
,,Dromedko?" Ozvalo se znovu. Tiberiovi ten hlas přišel velmi povědomý.
,,To je v pořádku, za chvíli jsem tam!" Zavolala Andromeda na Teda, aby jej uklidnila a náhodou jej nenapadlo přijít ke dveřím.
,,A to je vše? Co se stalo s tím, že problémy budeme řešit spolu? Najednou to neplatí?" Zeptal se Tiberius s nespokojeným výrazem. Přišel si pro odpovědi a nelíbilo se mu, že ho jen tak odbyla.
,,Ano, ale tohle se tě netýká, tohle-"
,,Co je to za muže?" Byl neoblomný a nahlížel do chodby, zda někoho nezahlédne.
,,To není tvá starost, teď prosím odejdi. Napíšu ti a promluvíme si, až se to bude více hodit," řekla už trochu otráveně, Tiberius však odejít v plánu neměl. Odsunul ji na stranu a prošel kolem ní. Andy nad tou drzostí vytřeštila oči, avšak než stačila zareagovat, byl už uvnitř.
,,U MERLINA!" Uslyšela jen a povzdychla si. Šla za ním.
,,Edwarda znáš," začala rezignovaně. ,,Tede, tohle je Tiberius McLaggen, ale asi se znáte."
,,Děda Tiboušek!" Zajásal Teddy, seskočil z Edwarda a běžel ho neohrabaně obejmout. Tiberius nevěděl na koho dřív reagovat. Byl v šoku, díval se z Teda na Andy, z Andy na Teddyho, který k němu natahoval své ručky, a z Teddyho zase na Teda. Andy vzala Teddyho na ruce.
,,Broučku, pak se pomazlíš, teď tě vezmu i se Stázinkou vedle, ano?" Řekla a i přes protesty malého jej odnesla pryč. Jakmile byli ti tři sami, promluvila. ,,Takže... dáš si čaj, Tiberie?" Zeptala se bez jakéhokoli vzrušení.
Tiberius se mezitím trochu vzpamatoval, alespoň do takové míry, aby byl schopný mluvit. ,,Jak je tohle možné? Vždyť jsi mrtvý!" Vzdechl.
,,Jednoduše," řekla Andy už opravdu rezignovaně, protože už toho všeho měla tak akorát dost. ,,Ti pitomci si hráli s časem, Ted se dostal z jiné reality sem, Narcissa s Hermionou zase uvízly tam, odsud zmizela Morganina kniha a každý den očekávám, kdy sem přejde Voldemort, který tam v jejich realitě vyhrál válku. Stačí ti to jako vysvětlení?" Vychrlila na něj a Tiberius opět otevíral pouze naprázdno pusu.
Andromeda si po chvíli trapného ticha znovu povzdychla, věděla, proč Tiberius přišel. Chtěla něco říct, ale on ji předběhl. ,,A kdy se Ted vrací zpátky? A proč je tady? Nebyly snad volné hotelové pokoje?" Zeptal se jen tak, jako kdyby mu unikla celá ta věc s alternativní realitou.
,,Nevím, jestli se někdy vrátím zpátky," objasnil Ted situaci jednou větou.
,,Ach tak. A kdy se odstěhuješ pryč?" Zeptal se znovu.
,,Proč bych se měl někam stěhovat?" Pozvedl Ted obočí.
,,No, já mám totiž v plánu se nastěhovat zpátky ke své rodině, k Andy a Teddymu, pokud na to přistoupí," pohlédl na Andy, která však jeho pohled záměrně ignorovala.
,,Já teda nevím, ale naposledy, co jsem to kontroloval, byli ti dva moje rodina. Andromeda má manželka a Teddy můj vnuk. Nevím, jak jsi do toho kdy zapadal ty, ale když jsem sem přišel, nebyl jsi tady," postavil se z gauče. ,,Nemám v plánu se odsud stěhovat a vzdávat se své rodiny."
,,Nemyslím si, že je to na tobě, záleží spíše na Andromedě, pro koho se rozhodne," řekl Tiberius a rozepnul si knoflíky od svého černého kabátu, protože mu začínalo být z této situace horko.
,,Tohle je směšné. Jsem tady já, její manžel, jsem zpátky u ní, tak proč by potřebovala někoho jiného. Sbal si laskavě svoje naleštěné boty, tu sadu hipster svetrů, které máš ve skříni a odejdi i s tím svým povýšeným skotským přízvukem pryč."
,,Co prosím?" Zamrkal jako kdyby se snad přeslechl. ,,Andromeda je má přítelkyně už nějakou dobu a jediný, kdo tady je navíc, jsi ty, Tonksi. Nemysli si ani na okamžik, že jsi její Ted, ten je pryč. Jsi cizí člověk, který sem nepatří."
,,Dost, vy dva! Přestaňte už! Třeští mi z vás hlava!" Křikla Andromeda a přerušila tím Edwarda, který se chystal cosi říct na svou obranu.
,,Tak něco řekni ty, je to tvé rozhodnutí, Andromedo," řekl Tiberius. ,,Ale nemysli si ani na okamžik, že tentokrát opět stáhnu ocas a dám vám požehnání jako tehdy na škole. Jednou už jsem se tě vzdal, nehodlám to udělat znovu."
,,No ty chudáčku," ušklíbl se Ted, Andromeda se na něj zamračila.
Tiberius jeho poznámku ignoroval a díval se dále na Andromedu. ,,Tak něco řekni, proč mlčíš? Kdo chceš aby zůstal?"
Andromeda cítila na sobě pohledy obou mužů a nevěděla, jak reagovat. Nechtěla ani jednomu říct ne a zároveň věděla, že oba mít nemůže. Této chvíle se obávala už od začátku. Svým způsobem je milovala oba, s oběma jí bylo krásně. Tiberius byl gentleman, choval se k ní jako k princezně, cítila jeho lásku, vášeň, kterou na ni přenášel pokaždé, když se dotkl jejího nahého těla, to souznění, které cítila při každém polibku, bylo slovy nepopsatelné. Všechno s ním bylo dokonalé do doby, než mu umřel syn a on se uzavřel do sebe a začal pít. Ale teď byl tady, dostál svého slibu, že svou závislost přemůže a teď byla na řadě ona, aby dostála toho svého. Na druhou stranu tady byl Ted, který byl láskou jejího života a který, kdyby nezemřel, byl by tady s ní doteď. Milovala ho a on ji, patřili k sobě. Bojovali za svůj vztah, jen oni dva proti celému světu, prošli si peklem války a hloupých čistokrevných předsudků a nic z toho je nikdy od sebe neodtrhlo, právě naopak, stmelilo je to. Jejich slib, že spolu budou navždy, zůstal viset ve vzduchu, když Ted odešel, aby zachránil svou rodinu a nahradil jej nový příslib toho, že se k ní jednoho dne zase vrátí. A vrátil. Ne, opravdu nevěděla, co dělat. Chtěli po ní, aby se rozhodla pro jednoho a to ona nedokázala.
,,Je mi to líto...," řekla nakonec. ,,Nemohu si mezi vámi vybrat, nedokážu to. Odejděte prosím oba, potřebuji být sama a urovnat si to všechno v hlavě," Ted k ní udělal krok, natáhl k ní ruku, ona však uhnula. ,,Prosím."
Ted přikývl. ,,Dobře. Vezmi si tolik času, kolik potřebuješ," povzdychl si.
,,Až budeš připravená, pošli sovu," dodal Tiberius a mírně se na ni usmál. Andy jen přikývla.
,,Půjdu udělat Teddymu něco k jídlu," řekla a bez rozloučení či pohledu navíc odešla do kuchyně. Ted s Tiberiem se odebrali pryč z domu a každý z nich se přemístil jiným směrem.
~ ~ ~
,,Morgano, tohle je Lord Voldemort," představil jej Salazar a dívka sebou trhla. Nikdy neviděla nic tak strašlivého. Jeho vzhled ji odpuzoval a fascinoval zároveň. ,,Chce nám pomoci s ovládnutím Bradavic. Prý ví něco o prstenu, který přede mnou chtěli ostatní zakladatelé skrýt," ušklíbl se.
,,Co je to za prsten?" Zeptala se a po očku stále nervózně pozorovala Voldemorta.
,,Znásobuje mou moc a ovládá vodu. Každý ze zakladatelů má jeden. Ale je zde prý dívka, která ovládá všechny čtyři."
,,Ano, stačí trocha imperia a udělá, co se jí řekne," ušklíbl se Voldemort. ,,Jen musíme odlákat její pozornost, abychom mohli překonat její ochranu, kterou jí prsteny poskytují."
,,A jak to chcete udělat?" Zeptala se.
,,Trochu si pohrajeme s její myslí," ušklíbl se Salazar. ,,Bude to legrace, bude se ti to líbit, Morgano," řekl a Morganě se na tváři rozlil potutelný úsměv. Voldemort si pomyslel, že mu tak trochu připomíná Bellatrix, měla téměř stejně bláznivý výraz.
,,Já si hraju ráda," ušklíbla se a Voldemortovi proběhlo hlavou, že je nejspíše vlastně úplně stejná.
 

14. Rok 1032 (část druhá)

Středa v 12:12 | Stázka |  Povídka: The Black Obsession III
Edward se probudil a otevřel oči. Nic kolem však neviděl, byla tam jen tma. Ucítil bolest na zápěstí a kotnících a uvědomil si, že je měl pevně přivázané k židli, na které seděl. Měl obrovskou žízeň, patro se mu lepilo na jazyk a jeho močový měchýř vypadal, že jej za okamžik zradí.
Dveře místnosti se otevřely a Teda oslepilo světlo z venku. Musel přivřít oči, protože ho z té záře začaly bolet.
,,Pane Tonksi," uslyšel Ted ženský hlas, který však nepoznával. Posadila se naproti němu a rozsvítila lampu vedle nich.
,,Musím na toaletu," řekl.
,,Ale jistě, jen co mi zodpovíte pár otázek. Pak bude všechno, i toaleta," odpověděla a pokynula bystrozorovi u dveří, aby je zavřel. Ted věděl, že tohle nebylo vůbec dobré.
,,Tak začneme. Jste Edward Tonks, že ano?" Ted přikývl. Věděl, že nemělo smysl cokoli zapírat. Nic špatného neudělal. ,,A co jste tady dělal?"
,,Dostal jsem se sem omylem z druhé reality."
,,Omylem?" Pozvedla obočí. Ted se snažil na ženu lépe vidět, avšak seděla ve tmě a lampa mu svítila přímo do obličeje. ,,To se mi moc nezdá... sestavit složitý aparát, vyprodukovat takové množství energie a přejít na druhou stranu omylem," řekla a v jejím tónu byla znát ironie.
,,Sledoval jsem tady jednu přítelkyni. Potřebovali jsme něco, co máte vy, abychom porazili vy víte koho. U nás je stále u moci."
,,Morganinu knihu, ano," přikývla. ,,A taky se vám ji podařilo získat. A jak jste časový tunel udrželi stabilní?" Zeptala se.
V tom okamžiku Ted pochopil, o co tady šlo. Nemysleli si vůbec, že by mohl být hrozbou pro jejich realitu, ale jim samotným se nepodařilo zjistit, jak přejít na druhou stranu. Sám na tohle odpověď neznal, Amarantě se to nikdy předtím nepodařilo a tvrdila, že tentokrát to dokáže. Nevěděl však jak, v těchto vědách se nevyznal.
,,Já nevím, nemám tušení jak. Má přítelkyně, Amaranta, se v těchto věcech vyznala."
,,Víte, něco mi tady nesedí. Pokud to byla vaše přítelkyně, proč by vás tady nechávala?"
,,Šlo o to, že já se ji pokusil zastavit, nechtěl jsem, aby to udělala. Zahrávat si s časem a prostorem není dobré! Je to nebezpečné."
,,Před chvílí jste řekl, že jste potřebovali knihu a proto jste sem šli."
,,Ano... někteří s tím souhlasili, ale většina ne. Já ji viděl, vydal jsem se za ní, ale už bylo pozdě."
,,Dobře, dobře... věřím vám... můžete si zajít na toaletu, pokud mi odpovíte ještě na jednu otázku, na kterou jste mi dosud neodpověděl," ušklíbla se. ,,Jak se vám podařilo udržet tunel stabilní?"
,,To já nevím, opravdu ne, nejsem vědec, nikdy jsem s časem nepracoval, to není otázka na mě," řekl a přitiskl nohy blíže k sobě, protože už to bylo opravdu akutní.
,,Hmmm," zamyslela se. ,,Přijdu za hodinu, třeba si mezitím vzpomenete," řekla, zhasla světlo, vstala, zaklepala na dveře, které se otevřely a za ní zase zavřely.
,,Ne, počkejte, ne! Musím na toaletu, notak! Mám svá práva!" Křičel, avšak bylo to zbytečné.
Ted tam seděl dalších dvacet minut, snažíce se udržet svou akutní potřebu a cítil, jak se začíná potit. Byl si jistý, že teplota v místnosti začala rapidně stoupat, mohlo být tak třicet pět stupňů, podle toho, co cítil. Jeho žízeň byla horší, bylo mu na omdlení.
Ještě několik minut se udržel při vědomí a když už měl pocit, že teplota přesáhla čtyřicet stupňů, začal se ztrácet. Nakonec omdlel úplně. Probudil ho až ten samý ženský hlas, který slyšel předtím.
,,Nadělal jste nám tady trochu nepořádek," řekla a v jejím hlase byl slyšet posměšný tón. Ted otevřel oči a uvědomil si, že má mokré kalhoty. Zastyděl se, bylo to neskutečné ponížení, nechápal, kdo by byl schopný něčeho takového, tohle naposledy zažil od smrtijedů. To oni se chovali k lidem mudlorozeného původu jako k odpadu. Usoudil, že i druhá strana je schopná stejných zvěrstev, když na to přijde. ,,Jistě musíte mít žízeň," řekla a nějakému muži pokynula, aby mu dal napít. Ted měl chuť sklenici s vodou rozlít, avšak jeho základní potřeba zvítězila nad hrdostí. Otevřel ústa a pil po silných doušcích. Uvědomil si u toho, že teplota v místnosti byla opět v normálu.
,,Tak už jste si vzpomněl?" Zeptala se znovu a pohlédla na něj se zájmem a znechucením zároveň. Ted jí stále neviděl do obličeje a došlo mu, že je to tak záměrně. Nemohl pak vyzradit totožnost oné ženy, která nařídila jeho mučení a onen muž s vodou byl stejně jen pěšák, který pouze plnil rozkazy.
,,Jak jsem řekl, já o tom nic nevím! Sakra! Nic o tom nevím!" Křičel. ,,Chci svého právníka, mám svá práva!!!"
,,Ne tady, pane Tonksi, tady jste totiž po smrti," ušklíbla se. ,,Ale dobrá tedy, uvidíme, jak se vám bude líbit strávit dvacet čtyři hodin v prázdné temné místnosti bez toalety, jídla a vody, takto přivázán, s příjemnou pokojskou teplotou," to poslední vyslovila s extra dávkou posměchu. Poté se zvedla a odešla. Ted se cítil bezmocně. Nic nevěděl, neměl jí co říct a k tomu všemu mu začaly brnět nohy. Věděl, že pokud budou nohy dlouho odkrvené, mohl by o ně i přijít. Netušil, co dělat. Pomalu ale jistě se začal smiřovat s tím nejhorším.
~ ~ ~
Salazar, který právě míchal lektvary ve své pracovně, zvedl prudce hlavu, když uslyšel zaskřípat vchodové dveře. Byl si jistý, že je zamykal kouzlem, aby jej náhodou někdo od dvora neviděl provozovat magii. Už několik let působil na dvoře Uthera Pendragona jako učitel jeho dětí, Morgany a Artuše, a také jako dvorní lékař. Morganu učil však také jiným věcem, než jenom historii, biologii a správné etiketě. Učil ji také černou magii. Pracovali spolu na knize, která měla zdaleka překonat všechny ostatní knihy. Byla v ní obsažena magie tak silná, že ne každý kouzelník ji dokázal ovládnout. Tohle všechno však museli provozovat v tajnosti. Uther kouzelníky nenáviděl, pronásledoval je a upaloval, měl strach, že jej připraví o trůn. Před nějakou dobou nechal upálit Morganě jejího milovaného, Alnaira Blacka, který si raději zvolil smrt, než aby opustil svou lásku. Morgana to Utherovi nikdy neodpustila a z duše jej nenáviděla. Její magie sílila a ona doufala, že jednoho dne převezme trůn a všem mudlům se pomstí.
Merlin, kouzelník, který byl přítelem a také Artušovým panošem, o Morganině moci věděl, avšak nemohl jí nic dokázat, aniž by sám sebe neprozradil. Ani sám Artuš o jeho moci nevěděl. Merlina zneklidňovalo spojenectví Salazara a Morgany a snažil se přijít na to, co chystají. Salazar byl pro něj v Bradavicích jako otec, chodil do jeho koleje, avšak jejich zájmy a názory se později rozešly úplně. Merlin byl nadaný, cílevědomý, mocnější kouzelník než Morgana, avšak netoužil po moci, ani po zabíjení mudlorozených či mudlů. Chtěl jen mír mezi kouzelníky a mudly.
Salazar, kterého zvuk skřípajících dveří vyrušil, přestal s tím, co dělal a vydal se opatrnými kroky ke dveřím, připravený na vše. Než však stačil dveře otevřít, otevřely se z druhé strany. Stál v nich jakýsi muž, který měl na hlavě kápi.
,,Kdo jsi a co tady pohledáváš?" Zeptal se Salazar.
,,Hledám Salazara Zmoijozela," odpověděl mu muž hlasem, při kterém i jeho samotného zamrazilo.
,,A co mu chcete?"
,,Přišel jsem mu nabídnout své služby," řekl a sundal si kápi. Salazar vytřeštil oči a prohlížel si bytost, kterou nikdy předtím neviděl. Jeho oči byly nelidské, neměl nos, ani vlasy a jeho kůže byla šedá. ,,Já jsem Lord Voldemort a jsem největším čarodějem všech dob," řekl a mávl před sebou rukou, jako kdyby snad očekával potlesk. Salazar však jen pozvedl obočí.
,,Opravdu? Tak mi něco ukaž," řekl a stále si ho se zájmem prohlížel. Voldemort vytáhl hůlku a už už se s ní chystal něco předvést, když jej Salazar přerušil. ,,Co je to za klacek?" Zeptal se poněkud otráveným tónem.
Voldemort na něj pohlédl zaraženě. ,,Tohle je bezová hůlka, nejmocnější kouzelnická hůlka všech dob!"
,,Ach tak... u nás hůlku používají ty méně nadané děti, aby se naučili svou magii ovládat a koncentrovat. Nikdy jsem neviděl dospělého kouzelníka, který by potřeboval hůlku."
Bylo vidět, že to Voldemorta dopálilo. Chystal se něco říct, avšak Salazar jej jediným pohybem ruky umlčel, doslova. ,,Maříš tady můj drahocenný čas. Mám práci," řekl a vrátil se zpátky ke kotlíku, do kterého přidal ingredience. Voldemort se snažil promluvit, avšak z jeho úst nevyšla ani jediná hláska. Zvedl proto rozzlobeně hůlku a mrskl po Salazarovi kletbu, kterou však bez mrknutí a pohledu na Voldemorta, odrazil jednou rukou.
,,Musíš se opravdu ještě hodně učit, chlapče," řekl a tišící kouzlo stáhl. ,,Cítím z tebe silnou magii, avšak setkal jsem se s mnohem silnější. Řekni mi, jaké jsou tvé vize?" Zeptal se, oči však od kotlíku stále nezvedl.
,,Chci zbavit svět mudlovských šmejdů," řekl. Salazar konečně zvedl oči. Vypadalo to, že získal jeho pozornost.
,,Poslouchám..."
,,Mudlovští šmejdi by měli zemřít. Nejsou hodni toho, aby se učili magii s čistokrevnými. Jsou špinaví a nechutní."
,,Souhlasím, avšak jak to chceš udělat? Nemyslíš si, že jsem zkusil tuto politiku nastolit v Bradavicích? Nesetkal jsem se s pozitivní reakcí," ušklíbl se.
,,Jenže já vím o něčem, o čem vy ne."
,,A o čempak?" Pohlédl na něj znovu.
,,Jednou z mých silných stránek je nitrozpyt. Slyšel jste někdy o čtyřech prstenech, které patřily čtyřem rodům a ovládaly magii živlů?"
,,Ne, o tom jsem opravdu neslyšel."
Voldemort se ušklíbl. ,,Jeden z nich patří vám. Je v něm obsažena taková moc, že tu vaši, kterou již máte, zdvojnásobí," řekl a všiml si, že Salazara zaujal. ,,Ostatní zakladatelé o tom vědí, stráží však prsten před vámi," řekl a Salazar se zamračil.
,,Tak vědí, ano? Myslím, že bych je měl přijít brzy navštívit."
,,Měli... my bychom měli."
Salazar se zamračil a zkoumavě si jej prohlížel. Líbila se mu ta jeho cílevědomost. Byl v něm potenciál, který však potřeboval růst. Merlin ho zklamal, možná teď dostal novou šanci vychovat tohoto zvláštního kouzelníka k obrazu svému. ,,Ano, my," řekl nakonec na na jeho tváři se objevil potutelný úsměv.
~ ~ ~
,,Vstávat, Tonksi, jdeme!" Uslyšel Ted, který zvedl hlavu. Nevěděl, kolik času tam strávil, necítil nohy a jisto jistě měl horečku, páchl od vlastní moči a jeho žaludek se hlasitě ozýval. Onen muž mávl hůlkou a jeho pouta povolila. Zůstaly mu po nich nepříjemné krvavé šrámy na rukou a na nohou, protože byly velmi těsně utáhnuté. Ted se pokusil zvednout, ale protože nemohl nohama pořádně ani pohnout, upadl na podlahu.
,,Tak co je?" Ozval se hlas jiného muže z venku.
,,Leží na zemi, nemůže se zvednout, asi mele z posledního," odpověděl muž, který byl u Teda a následně vstoupilo dovnitř několik dalších osob. Ted slyšel hlasy, ale nebylo mu úplně jasné, co říkaly. Cítil, jak ho dva muži pomocí svých hůlek zvedli a někam ho vedli. Jeho oči se špatně přizpůsobovaly světlu tam venku. Nevěděl, kam ho vedli, cítil se bezmocně a zoufale. Nemohl pořádně otevřít oči a celé tělo ho bolelo. Chtěl už jen jediné, aby to skončilo.
,,Co jste to s ním udělali?" Uslyšel známý mužský hlas, avšak nedokázal ho zařadit. ,,Za tohle se budete zodpovídat!" Cítil, jak jej položili na jakousi lavičku. Sykl bolestí, protože měl prosedělou kostrč.
,,A komu asi?" Ozval se ten ženský hlas, který ho tak dlouhé hodiny nechal napospas osudu. ,,Vždyť je oficiálně po smrti."
,,Přijdete o licenci, bystrozorko!" Zamračil se onen muž. ,,O to se postarám."
,,Myslím, že se nějak domluvíme, pane ministře," řekl jiný muž, který se představil jako vedoucí oddělení bystrozorů MACUSA.
,,Pane Tonksi, jste v pořádku?" Kdosi další se nad ním sklonil.
,,Harry?" Zachraptěl. ,,Zdá se mi to?"
,,Ne, jsme tady. Odvedeme vás domů, bude to v pořádku," řekl Harry, který pohlédl na Kingsleyho. ,,Ministře, myslím, že můžeme jít, potřebuje lékouzelníka."
,,Tady jsme neskončili," zamračil se Kingsley a společně se přes krb přemístili na jejich ministerstvo v Londýně.
,,Edwarde!" Vykřikla Andromeda, která tam seděla s Weasleyovými a čekala na nějaké zprávy. Když jej uviděla, padla mu kolem krku. Ted však bolestně sykl. ,,Promiň, promiň... co ti to sakra udělali?"
,,Dromedko, sluší ti to, jako vždycky," řekl Ted, usmál se a Andromeda protočila panenky.
,,Alespoň teď by sis toho mohl odpustit," řekla a když jej položili na pohovku, vytáhla hůlku a začala jej léčit. Všimla si jeho kalhot a ucítila nepříjemný štiplavý zápach moči, nic však neřekla. Došlo jí, že to, čím si prošel, muselo být strašlivé.
Když skončila, podala mu lektvar na uklidnění, takže po chvíli usnul. Pohlédla na Harryho a Kingsleyho. ,,Děkuji vám, moc... za všechno."
,,Za nic, Andromedo," pohladil ji po ruce.
,,Zvířata... kdo mu to mohl udělat, nechápu to. Proč?" Měla slzy v očích a hladila Teda po vlasech.
,,Neboj se, Andy, ujišťuji tě, že za to ponesou plnou zodpovědnost," položil jí Kingsley konejšivě ruku na rameno. Andy jen přikývla, avšak věděla, že nebude jednoduché jim cokoli dokázat.
Později toho dne, když se Ted probudil a cítil se lépe, se přemístili domů.
,,Řekneš mi o tom?" Zeptala se Andy, když se Ted vrátil z koupelny. Převlékala právě ložní prádlo, nedívala se na něj záměrně, nechtěla, aby se cítil jako u výslechu.
,,Chtěli vědět, jak jsme to udrželi stabilní. Jenže to já nevím, řekl jsem jim to několikrát. Seděl jsem ve tmě, přivázaný, bez jídla, toalety a vody a nevím ani, jak dlouho."
Andromeda přikývla. ,,Zaplatí za to," položila peřinu, kterou právě oblékla, přešla k němu a dala mu své dlaně na tvář. ,,Nedovolím nikomu, aby ti znovu ublížil, dobře?"
Ted přikývl a očima sjel na její rty. ,,Já vím... proto tě tolik miluji, Andromedo Tonksová," zašeptal a políbil ji na rty. Andy jej neodstrčila, nemyslela na nic okolo, byla tak šťastná, že je v pořádku, že vůbec nepřemýšlela nad následky. Nechala jej, aby si s ní dělal, co chtěl. Strčil do ní, až spadla na postel. Naklonil se nad ni a začal ji líbat na rty. ,,Tak dlouho... je to tak dlouho, co jsem tě neměl... celou... se vším všudy," řekl a postupně jí začal svlékat oblečení. Každý kousek nově odhaleného těla zasypal polibky. Andy tiše sténala a pomohla mu zbavit se jeho oblečení. Cítila motýlky, chtěla to stejně jako on. Myslela na to, jak nádherně jim spolu vždy bylo, jak se milovali poprvé, jak úplně se vždy cítila, když se jejich těla spojila v jedno. Milovala ho a dnes rozhodně neměla v úmyslu přestat. Dala nohy mírně od sebe, aby měl prostor do ní vstoupit. Když ho tam dole ucítila, jak si probojovává cestu hlouběji a hlouběji do její svatyně, nahlas vzdychala. Pánví pohybovala proti němu, její prsty cestovaly po jeho těle a její nehty zanechávaly červené stopy pokaždé, když už ta slast byla k nevydržení. On tiše sténal do jejího ucha a ona mu to oplácela, mnohem hlasitěji. Netrvalo dlouho a ucítila, jak jeho teplá tekutina zalila její místo, které se teď okolo něj stáhlo.
,,Edwarde...," vydechla a s jeho jménem na rtech se udělala. Oba dva padli na postel vyčerpaní, avšak nepopsatelně šťastní. Držel ji v objetí a ona jej hladila po vlasech. Nikam nespěchali, měli všechen čas světa. Děti hlídala Ginny a oni si tedy mohli užívat vzájemných chvil.
Ted nakonec vyčerpáním usnul. Andy se na něj usmála, dala mu jemný polibek na nos a opatrně vstala z postele. Šla si dát sprchu a poté do kuchyně udělat něco na večeři. Najednou si však všimla, že na okně ležel dopis. Pozvedla obočí a natáhla se pro něj. Obálku otevřela a začetla se.
Drahá Andromedo,
po delší době ti píši tento dopis. Strávil jsem teď nějaký čas u dcery v Americe, pravidelně k nám chodil odborník na problémy s pitím a opravdu moc mi pomohl. Měla jsi pravdu, alkohol nikdy nebyl řešení. Teď už to vím. Chtěl bych ti dokázat, že to myslím vážně a vrátit se zpátky do tvého života, do života malého Teddyho. Oba mi opravdu moc chybíte. Ten čas s tebou byly jedny z nejkrásnějších chvil v mém životě, spolu s narozením mých dětí. Miluji tě a nikdy už bez tebe nechci být.
S láskou,
jen Tvůj Tiberius
Andromeda zvedla hlavu a své srdce cítila až ve spáncích. Co jsem to provedla?! Zeptala se sama sebe. Nevěděla, co dělat. Teda milovala, avšak věděla, že sem nepatří, Tiberia také milovala, byl tady pro ni, když Ted zemřel. Chvíle s ním byly tak nádherné, pomohl jí se dostat z těch nejhorších nočních můr a cítila se s ním šťastná. To však s Tedem také. Nevěděla, co dělat. Už jednou si musela zvolit, tehdy to bylo pro Teda a rozhodně to nebylo tak těžké jako teď.
,,Merline, tohle není fér!" Zamračil se. Věděla, že se nemohla jen tak rozhodnout, ne teď, ne v tomto okamžiku. Dopis schovala do kapsy a rozhodla se na něj zatím neodpovědět. Potřebovala víc času.

14. Rok 1032 (část první)

Středa v 12:11 | Stázka |  Povídka: The Black Obsession III
~ I am no bird; and no net ensnares me; I am a free human being with an independent will. ~
- Charlotte Bronte
Andromeda s Tedem seděli v obývacím pokoji na sedačce a hráli si s dětmi. Andy s úsměvem pozorovala Teda, jak dělá na malého obličeje a ten se tomu směje. Sama měla v náručí malou Anastázii, která spokojeně bumbala z lahvičky, kterou ji kojila.
,,Ani nevíš, kolikrát jsem si tohle představovala. Jak poznáš svého vnuka, jak ho sevřeš v náruči, jak se spolu budete smát," projela mu prsty vlasy a pohladila ho po tváři.
,,Taky jsem si to vždy přál. Když Dorynku zabili, byla těhotná. S tímhle malým uličníkem," pohlédl Andromedě do očí. ,,Věřím, že naše setkání se stát mělo, vzali mi tam všechno, co jsem našel tady a tobě vzali mě a já se k tobě vrátil, Dromedko. A už tě nikdy nehodlám opustit, nikdy," nahnul se k ní, aby ji políbil, když vtom se dveře jejich domu otevřely a dovnitř vstoupili dva bystrozorové, které Andromeda poznávala z předešlé návštěvy. Vytřeštila oči, položila malou do postýlky a vzala Teddyho.
,,Utíkej, Tede!" Ted se na ni nechápavě podíval. ,,Notak dělej! Jsou tady pro tebe!" Křičela na něj, než se však Ted stihl vzpamatovat, jeden z bystrozorů ho omráčil a druhý chytil Andromedu, která se na něj chystala vrhnout. ,,Ne!!! Nechte ho!!! Pusťte ho!!!" Zmítala sebou. Malý Teddy se rozplakal.
,,Dobrý, je zabezpečený," řekl, když mu vzal hůlku a malátného Teda zvedl na nohy. ,,Pusť ji, můžeme jít," pokynul a než stačila Andromeda jakkoli reagovat, oba se přemístili pryč.
,,Tede, neeee, Tede," její kolena se podlomila a ona padla na zem, svůj obličej schovala do dlaní a rozplakala se. Malý Teddy k ní přišel a začal s ní zmítat, celý vyděšený plakal. Andromeda zvedla hlavu a pohlédla na něj. ,,To nic, to nic broučku, nic se neděje," sevřela svého vnuka v náruči. ,,Neplakej, bude to v pořádku, slibuji, že to bude v pořádku," šeptala. Snažila se působit silně, avšak z jejích očí se linuly teplé slzy, které smáčely Teddyho svetr.
Hodiny plynuly a Andromedě se konečně podařilo uspat Teddyho a malou. Otevřela si whisku a nalila si ji do skleničky. Posadila se na gauč a začala ji popíjet. Cítila se zdrceně. Nemohla o Teda takhle znovu přijít, bylo jasné, že ho ministerstvo nenechá jen tak pobíhat po Londýně, byl z jiné časové reality, byl pro ně zdroj informací, pokusný králík. Nevěděla, co dělat, kam jít, kde ho hledat. Jednou věcí si však byla jistá. Někdo ji musel sledovat nebo je musel někdo prozradit. Byla tolik zoufalá. Ani nevěděla, kolik toho vypila, později však usnula na gauči.
Ráno ji probudil zvonek. Otevřela oči, hlava jí třeštila a když se postavila, málem opět spadla. Pohlédla na sebe do zrcadla a povzdychla si. Vypadala hrozně. Řasenku měla rozmazanou, vlasy rozcuchané a pod očima napuchlé fialové vaky. Mávla hůlkou a upravila si alespoň vlasy a očistila obličej. Poté šla otevřít. Byli to Arthur s Molly.
,,Andromedo, drahoušku, jsi v pořádku?" Zeptala se, ani nepočkala na vyzvání a vešla dovnitř, Arthur ji následoval.
,,Ne tak hlasitě," zaskučela Andy, chytila se za hlavu a zavřela dveře.
,,Vypadáš hrozně," povzdychla si Molly a když uviděla vypitou whisku na stole, pohlédla na ni starostlivě.
,,Taky se tak cítím. Odvedli mi Teda... je pryč. Nevím, co mám dělat, tak bezmocně jsem se necítila od smrti Nymphadory," posadila se na gauč.
,,Zlatíčko, oni ti to neřekli?" Zeptala se Molly udiveně, posadila se vedle ní a vzala ji za ruku.
,,Co mi kdo měl říct?" Dívala se zmateně na ni a na Arthura.
,,Ted nebyl Ted. Byl to nějaký nebezpečný maniak, bývalý smrtijed. Uměl na sebe vzít podobu někoho jiného," odpověděla Molly a hladila ji po ruce.
,,Věřím, že řekli shape-shifter," přikývl Arthur.
Andromeda několikrát otevřela naprázdno pusu, nemohla uvěřit tomu, co právě slyšela. ,,To jste byli vy? To vy jste prozradili těm Američanům, kde je?" Vytrhla svou ruku z Mollyina sevření.
,,Udělali jsme to, abychom tě ochránili. Nemohli jsme nechat toho muže, aby ti ublížil," vysvětlila Molly a natáhla ruku opět k Andromedě, ta však ucukla a postavila se.
,,To snad není pravda... oni vám lhali, aby Teda mohli odvést!" Chytila se za hlavu a měla pocit, že omdlí. ,,O-oni tady byli, tehdy, když se to stalo... byli tady za mnou. Řekli mi, že jsou z ministerstva, že musím něco podepsat a nikomu o tom nesmím říct... Amaranta pracovala na nějakém projektu s časem a když zemřela, ostatní na to navázali, proto zmizela i Hermiona na rok pryč. Pracovala na tom tajném projektu! Pak se to pokazilo a někdo přišel z druhé časové reality, nevím přesně, jak to bylo, ale přišel s tím člověkem i Ted. Ten někdo ukradl Morganinu knihu a vrátil se zpátky, Teda tady nechal a na druhé straně zmizely Narcissa s Hermionou! Nemohou se vrátit, uvízly, stejně tak i Ted tady... ministerstvo ho hledalo, aby od něj získalo informace. A já věřím, že za každou cenu! Oni mu ublíží, Molly! Lhali vám, u Merlina!!! Lhali!!!"
Molly pohlédla na Arthura a poté zpátky na Andromedu, která opět plakala. ,,Takže... my jim dali nevinného člověka? Arthure...," dívala se na svého manžela s výrazem plným výčitek a lítosti.
Arthur chvíli přemýšlel a pak promluvil. ,,Poslouchej, Andromedo. Byli to bystrozorové, ano? Co kdybychom požádali o pomoc Harryho. Je to také bystrozor, jistě by nám pomohl, zjistil by nějaké informace o tom, co se stalo."
Andromeda zvedla hlavu. ,,J-já nevím... já přijmu jakoukoli pomoc, nevím, co dělat, jsem úplně zoufalá," dívala se na něj s výrazem plným bezmoci, při kterém ho zamrazilo.
,,Arthure, proč nezajdeš za Harrym ty, já mezitím zůstanu s Andromedou, napustím vanu, udělám vyprošťovák a něco uvařím," navrhla Molly.
,,To je výborný nápad, jdu na to," řekl a s mírným úsměvem se přemístil do Londýna, odkud vstoupil na ministerstvo kouzel.
Arthur Harrymu vše vysvětlil, ten si však pro jistotu šel promluvit ještě s Andromedou, kterou Molly dala jakž takž do pořádku. Zůstaly jí kruhy pod očima a zlomená psychika. Andy znovu prošla s Harrym všechny detaily a ten souhlasil, že jí pomůže. Zatáhl do toho také Kingsleyho, ministra kouzel, a pod záminkou pracovní návštěvy se dostali na americké ministerstvo. Eddie, která přišla na návštěvu, přesvědčila Andromedu, že Henry může pomoct také. Zjistit něco víc z útočiště v Peru, kde podle všeho pokusy probíhaly.
Pro Andromedu to byl náročný den, bylo jí psychicky špatně, nenáviděla, když byla odkázaná na pomoc ostatních lidí, avšak na druhou stranu za to byla vděčná. Sama by nikdy nic nevypátrala. Molly s Arthurem, Eddie a Catalinou s ní zůstali po celý den, pomohli jí s vařením a dětmi. Andromeda nechtěla být sama, byla ráda za to rozptýlení. Nemohla se však ubránit představám na to, co asi udělali za tu dobu Tedovi a přísahala, že pokud mu zkřivili jen jediný vlas na hlavě, poznají její Blackovskou tvář.
~ ~ ~
Anastázie pomalu otevřela oči. Viděla rozmazaně, postupně se však obraz víc a víc ostřil. Ležela v posteli, nad ní se tyčily baldachýny a zdi byly z kamene jako na jakémsi hradě. Pokusila se posadit se, ale v tom okamžiku ucítila ostrou bolest v břiše.
,,Paní by neměla ještě vstávat, paní ještě není dost silná," ozvalo se podezřele blízko u ní a když rychle otočila hlavu ke zdroji pisklavého hlásku, spatřila malého skřítka, jak stojí u její postele.
,,Kde to jsem? Co se stalo?" Zeptala se.
,,Půjdu zavolat pána s paní, aby sem přišli," řekl skřítek a lusknutím prstu zmizel. Netrvalo dlouho a objevil se znovu. ,,Už jdou, řekl jsem jim, že jste se probudila."
,,Ale kdo?" Zeptala se Anastázie a hledala svou hůlku kolem sebe.
,,Merline, jsem tak ráda, že jsi v pořádku," uslyšela Narcissu, která o chvíli později už seděla na okraji její postele. ,,Jak se cítíš?" Zeptala se a za ní stálo několik dalších lidí. Samozřejmě poznávala Veronicu a Hermionu, avšak muže a ženu, kteří tam byli s nimi, nikdy předtím neviděla.
,,Co to máte na sobě?" Ignorovala Narcissinu otázku, ne však úmyslně. Pouze ji překvapilo jejich ošacení natolik, že ani nepostřehla, na co se vlastně ptala.
Narcissa pohlédla na ty dvě a povzdychla si. ,,Co si pamatuješ?"
,,Bojovala jsem s Voldemortem, byla jsem tak silná díky těmto prstenům a pak mne jedna kletba zasáhla, ležela jsem na zemi a vzpomínám si, že mi něco zašeptal... něco důležitého..."
,,Co to bylo?" Zeptala se Veronica, která si přisedla na postel.
,,Bylo to něco... s viteálem... nebo něco takového...," snažila se si vzpomenout.
,,S předmětem, který jej udržuje při životě? Řekl vám, co to je?" Naléhala Ronnie.
,,J-já... myslím, že ano... jen si nemůžu vzpomenout."
,,Zkuste přemýšlet, je to opravdu moc důležité..."
,,Já vím... někde to tam mám, to jistě ano. Jen jsem neustále ztrácela vědomí, mám pouhé záblesky a nakonec si pamatuji, že se vše začalo točit a já najednou ležela někde na trávě a poslední, co si pamatuji, jsi ty, Narcisso, a pak už byla jen tma."
,,Taky jste málem zemřela," řekl onen muž, který tam stál a když viděl, jak zmateně na něj kouká, představil se. ,,Promiňte, já jsem Edmund a tohle je moje manželka Cathella. Jsme z rodu Havraspárů," Anastázie vytřeštila oči.
,,Měly jsme stejnou reakci," ušklíbla se Veronica.
,,Ty prsteny, které máte na sobě, byly v naší rodině hodně dlouho a nyní je stráží naše dcera, Rowena, ve své škole," další nevěřícný pohled. ,,Vy jste je ovládla, ale máte pouze tři."
,,Čtvrtý by nám mohla půjčit Rowena, abychom mohli porazit pána zla," doplnila Ronnie. Probírali to, když Anastázie spala.
,,Jak jsem řekl," pokračoval. ,,Málem jste vykrvácela. Snažil jsem se vás hojit, ale bylo příliš pozdě. Pak mne však napadlo využít moc prstenů. Vzal jsem vaše ruce a položil je na ránu. Vyšlo to, začala jste se hojit. Ovšem, že jsem přihlížejícím mudlům musel poté vymazat paměť, ale jste naživu. Ještě, že jsem tam byl zrovna nakupovat bylinky, jinak nevím nevím."
,,Moje proroctví se naplnilo, Edmunde, říkala jsem to!" Poznamenala Cathella.
Její muž protočil panenky. ,,No jo pořád!" Povzdychl si.
,,Jste předurčená porazit velké zlo," řekla Cathella. ,,Potřebujete poslední prsten. Můj muž vás vezme za naší dcerou, ona vám pomůže! Jen vyrazíte až zítra, protože si musíte ještě odpočinout," pohladila Anastázii po vlasech.
,,Zůstanu tady s ní," řekla Narcissa a ostatní přikývli. Hermiona sebou ošila. Nebylo jí to příjemné, nechtěla, aby s ní Narcissa byla sama, ale nic neřekla. Tohle všechno, co se dělo, byl problém sám o sobě a to, co se dělo uvnitř jí samotné, byl problém druhý. Nemohla Anastázii vystát, chtěla ji odehnat, ale ona byla jediná šance na to, aby porazili Voldemorta, proto to musela překousnout. Odešla do svého pokoje, kde strávila zbytek dne.
~ ~ ~
Dalšího rána je Edmund vzal do Bradavického hradu, kde už na ně Rowena čekala.
,,Dostala jsem tvou sovu," poklonila se svému otci a ty čtyři si ji nevěřícně prohlížely.
,,Neříkejte mi, že tady někde běhá i Merlin," poznamenala Ronnie a Rowena pozvedla obočí.
,,Merlin byl našim žákem," řekla a dívala se na ni poněkud nechápavě.
,,Tohle mi nikdy nikdo neuvěří, až se vrátíme zpátky!" Byla nadšená, jak nikdy v životě a toužila se s ním setkat.
,,Zpátky?" Pozvedla Rowena obočí.
,,Vše ti vysvětlíme uvnitř," řekl Edmund poněkud netrpělivě a společně vešli do hradu.
,,Takže... chápu to správně," začal Godric. ,,Vy jste tady proto, že potřebujete poslední prsten, abyste porazili jednoho z největších černokněžníků všech dob, který nám tady někde také pobíhá a chce vyvraždit všechny mudlorozené?" Ty čtyři přikývly. ,,A jak jste se sem vůbec dostaly?"
,,To nám není úplně jasné," řekla Anastázie. ,,Vše se začalo točit a objevily jsme se tady."
Ronnie si odkašlala. ,,No... vlastně..."
,,Veronico?" Zamračila se Narcissa.
,,Já za to nemůžu... tyto schopnosti jsem měla už jako malá, pouze však v krizových situacích. Čas se vždy vrátil jen o kousek zpátky a já tak mohla napravit to, co jsem udělala špatně. Nikdy jsem se však neposunula tak moc zpátky do minulosti. Ale vědomě to ovládat neumím," řekla a ostatní jen nechápavě kroutili hlavou.
,,Máš velký dar," poznamenala Rowena.
,,Pomůžete nám?" Zeptala se Hermiona a skočila jí do řeči. ,,Potřebujeme ten prsten."
,,To asi nebude možné," řekla Rowena. ,,Byl zničen. Pověřila jsem tím Godrica, aby jej nezískal Salazar a neměl ještě větší moc. On je něco jako ten váš Voldemort," vysvětlila jim, avšak ony ji ujistily, že o všem, co Salazar napáchal, vědí.
,,Ohledně toho...," začal Godric a poškrábal se na hlavě.
Rowena se na něj zamračila. ,,Pokračuj..."
,,No... snažil jsem se jej zničit, ale ten prsten spadl do jezera tady u hradu," odkašlal si.
,,Co prosím?! Děláš si legraci?!"
,,Takže... tam byl celou tu dobu? I v naší době?" Zeptala se Veronica.
,,Zřejmě ano," přikývla Narcissa. ,,A já vím, jak jej vylovit," pohlédla na Anastázii a ta zakroutila hlavou.
,,Zbláznila ses, ne? Jsou tam tvorové, tam já nevlezu!"
,,Nemusíš," protočila panenky. ,,Podle všeho jej stačí přivolat, máš zbylé tři a jsi jeho dědička, za zkoušku nic nedáš," usmála se.
Anastázie si povzdychla. ,,Fajn, tak jo, ale jestli to nevyjde, tak já se tam potápět nebudu." Cissa se na ni zazubila.
,,Dobře, takže plán by byl," usmála se Ronnie.
,,A pak bychom si rády promluvily také s Merlinem, mohl by nám pomoct," řekla Hermiona.
Rowena přikývla. ,,Dobře, uděláme, co bude v našich silách."
A po těchto slovech se společně vydali k jezeru.
 


8. O rok později

7. listopadu 2018 v 12:28 | Stázka |  Povídka: The Swan
Andromeda stála s Teddym u dveří obývacího pokoje a opatrně jej pustila. Malý chlapec pomalými nemotornými krůčky kráčel až k ženě, která stála u sedačky s otevřenou náručí.
,,Dokážeš to, Teddy, soustřeď se," pobízela jej Andromeda. Teddy však těsně u cíle zavrávoral a neudržel balanc. Naštěstí ho pevně zachytily dvě ženské ruce. Teddy se zahihňal a změnil barvu vlasů na žvýkačkově růžovou. Úsměv ženě, která jej právě držela, zmizel z tváře.
,,Taky mi chybí, tak strašně moc," řekla Andromeda a objala svou sestru. Obě se teď dívaly na malého Teddyho, kterého Cissa držela v náručí.
,,Je jí tolik podobný," řekla Narcissa a odkašlala si. Snažila se ze všech sil se nerozplakat. Její srdce bylo roztříštěné na miliony malých kousíčků, které už nikdy nikdo nemohl slepit zpátky dohromady. Její Dora byla pryč, mrtvá, zabita její vlastní sestrou. Už nedokázala být tou ženou, která světu ukazovala svou masku z ledu. Ta maska roztála pod žárem bolesti, kterou ji způsobila smrt Nymphadory. Už nebylo cesty zpět.
,,Až na ty oči, ty jsou Tedovy," usmála se smutným úsměvem Andromeda a posadila se na sedačku. Narcissa se usadila vedle ní, Teddyho teď měla na klíně a hladila mu jeho růžové vlásky.
,,Někdy se ráno probudím a mám dojem, že to všechno byl jen zlý sen a že se Dora vrátí," povzdychla si Narcissa. ,,Tolik času, který jsme ztratily, tolik času, který jsme mohly strávit spolu," zalily se jí oči slzami.
,,A je to jen má chyba," otřepala se Andromeda. ,,To já tě pobízela, abys ji nechala jít. Teď mohlo být všechno úplně jinak," odpověděla sklesle a pohladila svého vnuka po tváři.
,,Tohle neříkej, chtěla jsi ji ochránit a já taky, obě jsme jednaly jen pro její dobro. Nemohly jsme vědět, co nastane. Není to naše chyba, může za to jen a pouze Bellatrix," řekla a objala ji. Neuměla si představit bolest, kterou musela cítit Andromeda. Ano, ona sama byla v naprosté agónii, avšak její sestra ztratila jak manžela, tak také dceru, celou svou rodinu kromě svého vnuka. On byl ten jediný důvod, proč ještě dýchala. Musela tam být pro něj, postarat se, aby měl takový život, jaký by mu dopřáli jeho rodiče, kdyby byli stále naživu. Narcissa byla překvapená, když ji její sestra kontaktovala. V dopise bylo tolik zoufalství, tolik bolesti, avšak právě tato bolest je svedla zpátky dohromady. Bolest ze ztráty Nymphadory. Narcissa u ní byla, když v noci blouznila a když ji ve spánku přepadly noční můry. Pomáhala jí s Teddym a společně obě cítily, že se jejich vzájemnou přítomností ona bolest zmírňuje, alespoň nepatrně.
,,A Ted je také pryč. Jsme to zase jen ty a já, nikdo jiný, jen my dvě, spolu. A to malé štěstí s námi," řekla Andromeda a slza jí stekla po tvář. Teddy se k ní naklonil a svým malým palečkem jí slzu setřel.
,,Už teď se o tebe stará," usmála se Narcissa nad gestem malého chlapce, ale poté si povzdychla. ,,Ano, jen ty a já a společná bolest z toho, co jsme obě ztratily, avšak také láska, která nás pojí. Je mi hrozně smutno, Medo, ale jsem zase s tebou a za to jsem vděčná."
,,To i já, Cissy, to i já," odpověděla Andromeda. Najednou však Teddy začal plakat. ,,Asi má hlad, půjdu mu dát lahvičku," řekla a i s malým v náručí vstala.
Narcissa také vstala. Rozešla se do pokoje, který patřil Doře. Někdy tam chodívala, jen tak si lehala do její postele a plakala. Dříve cítila na polštáři její vůni, ta však už dávno vyprchala. Její věci tam zůstaly tak, jak je tam nechala naposledy, když tady byla. Andromeda s Narcissou utíraly pouze prach, který by tam jinak za ten rok zanechal obrovskou vrstvu.
Posadila se na její postel, když vtom si něčeho všimla. Mezi matrací a opěradlem postele bylo cosi zastrčené. Natáhla se pro to. Byl to kousek papírku. Rozložila jej a začala číst.


Jméno jako kvítek luční,
v mém srdci je vyryto,
smích její tak slastný, zvučný,
tajemství v něm ukryto.

Pusť do svého srdce lásku,
a pouze ty uvidíš,
bílou labuť na obrázku,
vášeň mou pak pocítíš.

V okamžiku, kdy Narcissa přečetla poslední verš, místností prolétl nepatrný paprsek světla, který dopadl na obraz labutě, který visel na stěně. Narcissa se postavila a přešla k němu. Zkoumavě se na něj dívala, avšak neviděla na něm nic zvláštního. Zvedla ruku a opatrně se ho dotkla. Stále se nic nestalo. Napadlo ji sundat jej ze stěny, jakmile za něj však zatáhla, povolila pouze jedna strana. Za obrazem byla dvířka. Narcissa zalapala po dechu a opatrně je otevřela a vytáhla dopis, který tam nalezla. Posadila se zpátky na postel. Ruce se jí třásly. Dívala se na obálku, na které bylo napsáno její jméno písmem, které s naprostou jistotou poznávala. Patřilo Nymphadoře. Ještě notnou chvíli jej hypnotizovala, pak však obálku rozlepila a vytáhla z ní dopis.


Drahá Narcisso,
pokud čteš tyto řádky, znamená to dvě věci, jednu dobrou a jednu špatnou. Začnu tou špatnou a ta je, že jsem nejspíše po smrti nebo někde daleko, daleko odsud. Ale spíše ta první možnost, protože jsem si jistá, že bych tě nikdy neopustila. Pokud jsem tedy po smrti, prosím, neplač. Ne... opravdu... přestaň plakat. Já jsem totiž šťastná. A víš proč? Protože ačkoli jsi nikdy nenašla odvahu mi ta dvě slova říct, vím, že mne miluješ. Ptáš se, jak to vím? Protože tento dopis byl chráněn kouzlem, které jsi mohla prolomit jen v případě, že se ti zjevila hádanka. A tu jsi mohla najít jen pokud jsi mne doopravdy milovala. To tvé jméno bylo vyryto v mém srdci, Narcisso. Tajemství ve tvém úsměvu, který i beze slov říkal ta dvě slova, slova nekonečné lásky, kterou jsem od tebe pociťovala i za tu krátkou chvíli, co jsme spolu byly. A že to byly nádherné chvíle! Nejkrásnější dny v mém životě. Pusť do svého srdce lásku... udělalas to, miluješ mne... a pouze ty uvidíš, bílou labuť na obrázku... která tě dovedla až k tomuto dopisu.... vášeň mou pak pocítíš... miluji tě, Narcisso. Nikdy na to nezapomeň, nikdy. Má nádherná, přenádherná bílá labuti... Miluji tě.

7. Poslední bitva

7. listopadu 2018 v 12:27 | Stázka |  Povídka: The Swan
Uběhl víc než rok a neexistoval jediný dopis, který by byl zodpovězen. Nymphadora přestala doufat už dávno. Jejich cesty se rozešly a ona nechápala, co udělala špatně. Nevídala ji už ani na ministerstvu a ta nevědomost, co provedla, nebo se se přihodilo, byla pro ni nejhorší. Andromeda ji utěšovala, říkala jí, že si Cissy zvolila tuto cestu, aby ji ochránila a že věří, že jednou budou moci spolu být bez toho, aniž by se musely strachy ohlížet přes rameno. Avšak pro Doru tohle nic neznamenalo, byla to jen prázdná slova. Chtěla mít Narcissu u sebe, být s ní, opět vidět její krásnou tvář, slyšet její zvučný smích, líbat ji na její plné rty, spojit jejich těla v jedno, avšak nemohla. Nezvládala to, se svým žalem se vypořádávala po svém. Spala s mudlovskými ženami, které jí byly alespoň trochu podobné, avšak nic z toho jí nepřinášelo potěšení ani naplnění. Její nejlepší přítel v tomto chmurném období byl Remus Lupin. Připadalo jí, že jí jako jediný rozumí a je tady pro ni. Jen jemu se svěřila se svou láskou k Narcisse, jen k němu mohla přijít třeba o půlnoci a plakat až do rána. A tak se jednou stalo, že situace vzala za své a oni se spolu vyspali. Nedlouho poté Dora zjistila, že je těhotná. Jaký to byl šok pro její rodiče, když otcem toho dítěte byl vlastně vlkodlak. A pak přišla další rána. Edward Tonks musel opustit rodinu, protože každý mudlorozený představoval hrozbu. Naháněli je a zabíjeli jako dobytek. Ani jeho však smrt neminula. Andromeda se z toho zhroutila a Dora věděla, že ji teď potřebuje víc, než kdy jindy. Asi o měsíc poté se dítě narodilo. Byl to chlapec a na počest smrti Edwarda Tonkse jej pojmenovali po něm. Říkali mu Teddy.
Nastala ona osudová noc a Dora musela do bitvy. Matka ji prosila, aby zůstala se svým synem doma, dívka si však nenechala říct. Nechtěla o tom ani slyšet. Věděla, že tam Narcissa někde bude a ona s ní musela mluvit za každou cenu. A opravdu. Jejich pohledy se v dálce setkaly, avšak nemohly spolu promluvit, nemohly se obejmout, či políbit, dělila je neviditelná zeď příslibu své straně.
,,Ale ale, copak to tady máme?" Uslyšela Dora skřehotavý hlas a otočila se. Byla to Bellatrix, její teta. Nymphadora vytáhla hůlku a namířila ji na ni, připravená na vše. ,,Ale ale, tady někdo nemá vychování, ts ts ts," ušklíbla se Bella a také na ni namířila tu svou.
,,Jdi od ní!" Uslyšela udýchaného Remuse, který k ní právě doběhl.
,,Ty se do toho nestarej!" Ozval se ještě jeden hlas neznámého muže a když se Dora otočila, uviděla Dolohova, jak po Remusovi mrskl kletbu. Ten si to však líbit nenechal a oplatil mu to stejnou měrou. Dolohov však čestně hrát nehodlal. Když se Remus chystal vyslat další kletbu, on sám vyslal avadu. Remus padl mrtvý k zemi a Nymphadora vytřeštila oči.
,,Néééé!" Rozběhla se k němu.
,,Jsi na řadě, ty malá špindíro," ušklíbla se Bella. ,,Zvládnu to, můžeš jít!" Křikla na Dolohova a ten pouze přikývl a zmizel zpátky v hradu.
Dora měla slzy v očích a v její tváři byl znatelný vztek. ,,Za tohle zaplatíš!" Zvedla hůlku a začala po Bellatrix metat kletby. Ta se však jen smála smíchem šílence a jednu po druhé odrážela.
Narcissa se k nim rozběhla. ,,Bello, dost, to stačí!" Obě na ni pohlédly. Narcissa šla teď už pomalým krokem k Nymphadoře. ,,O tohle se postarám já... mám jisté nevyřízené účty s její matkou," řekla, Bella však pozvedla obočí.
,,Opravdu? Tak nevyřízené, že sis je vyřizovala s touhle špínou u ní v ložnici?" Cissa vytřeštila oči. ,,No netvař se, měla sis lépe zametat stopy. Jsi krvezrádkyně, Narcisso, a jak vždy říkával otec... dívka, která se neřídí pravidly, ponese následky," řekla, pozvedla hůlku a Narcissu oslepila zelená záře.

6. Rodinná večeře

7. listopadu 2018 v 12:26 | Stázka |  Povídka: The Swan
Andromeda lítala po domě tam a zpátky. Konečně dosáhla svého a její dcera souhlasila s tím, že svou přítelkyni představí. Upřímně byla zvědavá, kdo její malé holčičce tolik zamotal hlavu. Běhala sem a tam a nevěděla, kam skočit dříve. Její manžel z toho byl poněkud nervózní.
,,Sedni už si, Dromedo... přestaň plašit, všechno bude v pořádku," kroutil nad ní hlavou.
,,Co myslíš, že myslela tím, že to pro nás bude šok?" Zeptala se a neustále pochodovala.
,,Já nevím, možná je to někdo, koho známe," pokrčil rameny.
,,Jo... ale kdo? Nevím o nikom z našeho okolí, kdo by měl tyto sklony."
,,Třeba se tím ta osoba jen nechlubila. A sedni si už, točí se mi z tebe hlava, jak pořád přebíháš z jedné strany na druhou," napil se piva, které měl na stole otevřené.
,,Řekla, že ji možná vydědíme," pohlédla na něj, ale nakonec se posadila. ,,A prý nás moc miluje a nechce nás ztratit... Tede, já si nejsem úplně jistá, že tohle dobře dopadne," povzdychla si a napila se ze své skleničky vína, které měla položené vedle Tedova piva.
,,Dromedko... ať je to kdokoli, dopadne to dobře. Dora je naše dcera a my ji budeme milovat za každých okolností, no ne?" Pohladil ji po ruce. ,,Bude to fajn."
,,Snad máš pravdu," řekla paní Tonksová a šla vytáhnout kuře z trouby.
~
,,Tak co, jsi nervózní?" Uchechtla se Nym a Narcissa pozvedla obočí.
,,Nevím, zda nervozita je to správné slovo, které vystihuje můj současný stav," řekla napůl pobaveně a napůl vypadala, že každou chvíli omdlí. ,,Myslím, že obě víme, jak tohle dopadne. Tvůj otec bude mít infarkt a Andromeda mě požene s paličkou na maso," ušklíbla se Narcissa a pohlédla na sebe do zrcadla.
Dora ji zezadu objala a dala jí polibek na krk. ,,Máma bude ráda, že tě uvidí. A pokud budou reagovat nepřiměřeně této situaci, necháme je vychladnout a promluvíme si s nimi později," řekla a propletla si své prsty s těmi jejími.
,,Stejně si myslím, žes jim měla alespoň naznačit... nebo... na rovinu říct, že jsem to já," ušklíbla se. ,,Takhle se nejspíše Andromedině pánvičce nevyhnu."
,,Neboj, máma má své pánvičky z tescomy ráda," uchechtla se Dora, aby odlehčila situaci a Cissa jen protočila panenky a otočila se na ni. ,,Tak či tak nás nikdo a nic nerozdělí," řekla a vtiskla Narcisse polibek. ,,A teď už pojďme," pobídla ji a společně se přemístily k Tonksům před dům.
Nymphadora se párkrát nadechla a zazvonila na zvonek. Ta chvíle, než Andromeda s Tedem přišli otevřít, jí připadala jako věčnost. Drtila Narcisse ruku a její jistota byla náhle ta tam.
Dveře se otevřely.
,,Ahoj mami, ráda bych ti představila Narcissu, kterou ti už vlastně ani představovat nemusím, protože se znáte," Andromeda stála v šoku a dívala se z jedné na druhou jako kdyby se v jejích obličejích snažila najít známky toho, že si dělaly legraci. To Ted vyprskl smíchy ihned.
,,Doro, tohle je snad ten nejkrutější žert, který jsi na maminku kdy ušila!" Kroutil pobaveně hlavou, Andromeda, Nym a Narcissa se však tvářily vážně.
,,Prosím, řekni mi, že je tohle vtip," konečně promluvila Andromeda.
,,Není, mami. Myslím to naprosto vážně. Narcissu miluju a je to tak, jak to je," řekla a Tedovi ztuhl úsměv na tváři.
,,Co prosím?!" Vytřeštil oči.
,,Rozumím tomu, že ty jsi ještě mladá a necháš se snadno zmanipulovat," řekla Andromeda a ignorovala svého manžela. ,,Ale ty, Narcisso, ty bys už mohla mít rozum. Co je tohle? Nějaká pomsta na mou osobu? Nebo jsi snad teď špion pro Voldemorta, který se snaží zneužít dobrého srdce mé dcery?" Mračila se a když vyslovila jeho jméno, všichni tři se otřepali.
,,Ne, Andromedo, k tvé dceři chovám upřímné city a-"
,,Vždyť je to šílené, copak to nevidíš? Jste rodina!"
,,Jaká rodina, mami? Nikdy v životě jsem ji neviděla, vy dvě se taky nesetkáváte, tak jaká rodina? A komu tenhle vztah ublíží? Vždyť se máme jen rády, děti mít nemůžeme, tak o co jde?"
,,Oběma vám to ublíží... nestojíte náhodou na opačných stranách této války?" Zakroutila hlavou, vzala Narcissu za zápěstí a odvedla ji dál od nich. ,,Narcisso, měj rozum alespoň ty, copak chceš mé dceři zničit život? Myslíš, že ministerstvo s ní bude jednat v rukavičkách, když zjistí, že se pachtuje s někým jako-"
,,Jako jsem já?" Ušklíbla se a Andromeda si povzdychla.
,,Ty víš, že jsem tě vždy měla ráda. Vážila jsem si tě, byla jsi má nejlepší přítelkyně a Merlin je mi svědkem, že jediné, co chci, je štěstí mé dcery. A přesně proto tohle nikdy dovolit nemůžu."
,,Zaprvé to není na tobě a zadruhé, proto jsi mne opustila? Žádná sova? Celé ty roky, nic? Protože jsi mne měla ráda a bylas má nejlepší přítelkyně?" Vyslovila Narcissa ironicky.
Andromeda si povzdychla. ,,Tohle sem netahej, nemá to s tím co dělat. A ty moc dobře víš, proč jsem to udělala. Měla jsem možnost odejít a žít si svůj život tak, jak jsem si ho nalinkovala já a ne náš otec. Nabádala jsem i tebe, ale ty sis zvolila svou cestu a já svou. Tím bych to uzavřela. Je to v minulosti a teď je potřeba řešit budoucnost. Nech mou dceru, prosím, jít. Alespoň teď. Až tohle všechno jednou skončí, najdete si k sobě zase cestu. Mysli také na svého syna," natáhla k ní ruku, Cissa však ucukla. Její výraz mluvil za vše. ,,Buď rozumná."
,,Neviděly jsme se tak dlouho a ty mi řekneš buď rozumná? Co takhle, chybělas mi, Narcisso, ty roky bez tebe byly nesnesitelné, měla jsem pocit, že kus mé duše zůstal s tebou? Nebo něco podobného? Ale asi jsem to tak cítila jen já," mračila se a v z její tváře bylo možné vyčíst ublížení, které se už ani nepokoušela skrývat.
Andy ji pozorovala, obě měly ve tváři smutný výraz. Znenadání ji Andromeda objala a přitiskla si ji k sobě. ,,To víš, žes mi chyběla. Není dne, kdy bych na tebe nemyslela. Přála bych si, aby okolnosti byly jiné. Moc tě miluji, sestřičko, moc mi chybíš," zašeptala a dala jí pusu na tvář. Jakmile se od sebe zase oddálily, Andromeda jí věnovala nepatrný úsměv. ,,Ale teď není vhodná doba lepit rodinné vztahy, ne za těchto okolností, které se kolem dějí. Ale jednou bude, jednou ano," řekla Andromeda a Narcissa přikývla.
,,Sbohem, sestřičko."
,,Sbohem."
Rozloučily se a Narcissa se s posledním pohledem na Nymphadoru přemístila pryč. Věděla, že Andromeda měla pravdu, mohla vystavit obrovskému nebezpečí jak Doru, tak svého syna. Samozřejmě také sebe, ale na tom jí teď tolik nezáleželo. Avšak jim to udělat nemohla. A jednou si k sobě tu cestu opět najdou, věřila v to. Jen ne teď, teď ještě ne.
,,Tak tahle rodinná večeře moc nedopadla," poznamenal Ted, když k nim Andy opět došla.
,,Kam se přemístila, mami?"
,,Pojď, Dorinko, dovnitř," pohladila svou dceru Andromeda po zádech. ,,Zase bude dobře, uvidíš."

5. Dvě slova

7. listopadu 2018 v 12:25 | Stázka |  Povídka: The Swan
Uběhl rok od jejich první schůzky a s každou další byl jejich vztah uvolněnější a uvolněnější. Poznávaly jedna druhou a začaly se svěřovat se svými tajemstvími a nejniternějšími pocity. Narcissa měla opět pocit, jako kdyby svým způsobem získala zpátky svou sestru. Dora byla povahou sice více po otci, ale v těch vážných chvílích, kdy šla všechna legrace stranou, se z ní stala mladší verze Andromedy. Ba co víc, v jejích očích žhnula vášeň jako nespoutaný oheň, který hořel jen a jen pro Narcissu.
Nymphadora své pocity skrývala, avšak svůj problém si uvědomovala. Ze začátku to bylo pouhé okouzlení její krásou. Nikdy ve svém životě neviděla tak nádhernou ženu, jako byla Narcissa. Přála si, aby byla jen a jen její, aby se jí Lucius už nikdy nedotkl. Žárlila. Nenáviděla ho. Když s Narcissou nebyla, říkala si, co asi dělá, jestli je v pořádku, jestli na ni také myslí a zda se jí Malfoy právě teď nedotýká. Změnila se a bylo to na ní poznat. Nebyla tolik pozorná, neustále se ztrácela ve svých myšlenkách a její matka poznala, že byla zamilovaná. Doufala v nějakého chlapce a neustále na ni naléhala, aby jej již přivedla k nim, na večeři, až se Dora jednoho dne už neudržela a řekla jí, že ten chlapec je vlastně žena a že je bisexuální. Andromeda byla v šoku a trvalo jí, než to vstřebala. To Ted to vzal s naprostým klidem a připomínal jí, jak byla oporou tehdy své sestře v Bradavicích, Andromeda však argumentovala tím, že to bylo jiné, protože to nebyla její dcera. Ale nakonec se s tím nějak smířila a dokonce doufala, že jí ji Nymphadora konečně představí.
Avšak Nym věděla, že žádné "ony" nebylo. Myslela si, že Narcissa o jejích pocitech neměla ani tušení a kdyby ano, nejspíše by se jí stejně vysmála a ztratila by ji i jako přítelkyni a to nemohla dopustit. Navíc, ani okolí by na tohle nikdy nepřistoupilo. Byla to její teta. Avšak Dora to tak necítila. Nikdy ji tak nepoznala, její matka s ní nemluvila přes dvacet let a ve své podstatě to byly dvě cizí osoby, nikoli neteř a teta. Avšak přemýšlet nad tím bylo stejně zbytečné, ba dokonce pošetilé.
Ten den byly obě u Nymphadory doma a popíjely víno. U svých rodičů nebydlela už nějaký ten pátek, avšak trávila tam stále spoustu času, protože je oba velice milovala. Ale také si cenila svého klidu a soukromí, které nalezla ve svém skromném příbytku.
,,Tak od něj odejdi, proč s ním stále zůstáváš, když jsi tak nešťastná," povzdychla si Dora, která měla chuť Malfoyovi zakroutit krkem. ,,Řád tě ochrání, já tě ochráním!"
Narcissa se ušklíbla a odfrkla si. ,,Víš, ono to není tak jednoduché. Nejde totiž jen o mě, jde také o Draca. Kdybych zradila pána zla, odnesl by to můj chlapec."
,,Ale jeho bychom taky-"
Narcissa se rozesmála. ,,Co? Ochránili? Jako Cedrica Diggoryho? Jako Siriuse?"
Dora sebou ošila. Siriusova smrt byla stále čerstvá a to, že o ní mluvila, nebylo fér. Ale věděla, že měla pravdu. Nebylo to tak jednoduché, zvláště, když Lucius měl nad Dracem takovou moc už jen tím, že to byl jeho otec a Draco ho miloval. A Narcissa ho nechtěla stavět do pozice, kdy by si musel vybírat. ,,Já jen říkám, že to vždy jde, pokud doopravdy chceš. A ty víš, že já bych nikdy nikomu nedovolila, aby ti ublížil," vzala ji za ruku a z židle se mírně naklonila k ní.
,,Doro... vypila jsi hodně vína," řekla Narcissa a dívala se na dívku před sebou, která jí zpříma hleděla do očí.
,,Víno s mými pocity k tobě nemá co dělat," řekla na rovinu a samotnou ji děsila odvaha, která se v ní Merlin ví odkud vzala.
,,Neříkej nic, čeho bys později litovala," povzdychla si Narcissa.
,,Neřeknu toho moc, jen ta dvě slova," zašeptala a naklonila se blíže k ní. Čas se pro Doru zpomalil a ona cítila svůj tep ve spáncích tak silně, jako by snad z dáli slyšela znít tam tamy. Pomalu se přibližovala a z výrazu ženy před ní se snažila vyčíst jakékoli známky nesouhlasu, žádné tam však nebyly, či je alespoň nezpozorovala. Když byly od sebe snad už jen pouhý centimetr, zachvěla se a zasténala její jméno před tím, než své rty přitiskla na ty její s takovou opatrností, že i kdyby byla z toho nejjemnějšího skla, nikdy by se nerozbila. Narcissou projela vlna vzrušení. Vzala Doru za pas a přitáhla si ji k sobě, posadila si ji na klín a dívka se pousmála. ,,Miluji tě, Narcisso," hlesla a znovu ji políbila na rty. Narcissa se však najednou odtáhla a Dora zpanikařila. ,,Udělala jsem něco špatně?" Zeptala se a hlas se jí třásl.
,,Ne... já jen, že to byly slova tři," ušklíbla se a Doře spadl kámen ze srdce.
,,Málem jsi mi způsobila infarkt," řekla a laškovně ji políbila na nos.
Narcissa na to nic neřekla, pouze si dívku přitáhla blíže k sobě a jejich rty se znovu spojily v jedny.

4. První schůzka

7. listopadu 2018 v 12:24 | Stázka |  Povídka: The Swan
Později toho dne vešla Nymphadora na smluvené místo. Byl nervózní, i když věděla, že o nic nešlo. Proč ji však Narcissa chtěla pozvat na čaj? Proč tak náhle? Vždyť k ní byla pokaždé tak chladná a nepříjemná. Nebyla to snad jen nějaká past, pokus, jak se pomstít své sestře? Unést její dceru? Ale možná by jí ani nevadilo být unesená Narcissou. Tohle všechno a mnoho dalšího, už spíše nepatřičného, se jí honilo hlavou a ona se v duchu okřikla, že tím směrem by její myšlenky jít opravdu neměly.
Narcissa už seděla u jednoho ze stolů. Byl to mudlovský podnik a Doru napadlo, že vybrala toto místo záměrně, aby je neviděl některý ze smrtijedů. Pokud to nebyla past, byl to pro Narcissu obrovský risk.
,,Dobrý den," usmála se Dora a posadila se.
,,Dobrý, slečno," opětovala jí úsměv Narcissa.
,,Objednala jste si něco?" Zeptala se Dora a vzala do rukou jeden z nápojových lístků, který ležel na stole.
,,Zatím ne, čekala jsem na vás, avšak dám si černý čaj s mlékem."
Jak britské, pomyslela si Dora a očima projela lístek. ,,Já si dám chai latte," řekla poté také číšníkovi, který za okamžik přišel pro jejich objednávky.
,,Takže... co jste mi to chtěla říct o mé mamce?" Zazubila se Dora a Narcissa pozvedla obočí.
,,Zajímavý způsob, jakým začít konverzaci, vskutku," zakroutila pobaveně hlavou. ,,Raději mi nejprve řekněte něco o sobě. Jste bystrozorka, že ano?" Zeptala se a její pronikavý pohled dívku poněkud znervózňoval.
Přikývla. ,,Ano, jsem. Je to zajímavé povolání, pomáhám, kde je potřeba, chytám zločince a cítím se tím naplněná."
,,Umím si představit reakci Andromedy, když jste jí oznámila, že se chcete stát bystrozorkou," na tváři se jí objevil pobavený úšklebek.
,,Ano, nebyla moc nadšená, ale měla jsem na své straně tátu, který se mě zastal. A taky s ním pak dobrý měsíc nemluvila," uchechtla se.
Narcissa přikývla. Edward Tonks, muž, se kterým její sestra utekla, když byla Cissy ještě ve škole, byl po několik let uzamčen v pomyslné truhličce její mysli, označené jako tabu téma nejvyššího stupně. Vyslovit jeho jméno se mohla přinutit asi stejně, jako vyslovit jméno Voldemorta. Cítila k němu zášť. Vzal jí Andromedu, jediného člověka v rodině, na kterého se mohla obrátit s každou maličkostí, která ji trápila. Její sestra o ní jako jediná věděla, že se jí líbily víc dívky, než chlapci a jediný člověk, který ji v tom také podporoval. Avšak nebyla tak silná jako ona a nikdy s žádnou dívkou neutekla. Poslechla své rodiče a vdala se za Luciuse Malfoye a tím si podepsala také rozsudek, který měl ovlivnit její vztah se svou sestrou. Utekla od ní, vybrala si Tonkse a ne ji. Mrzelo ji to, měla vztek, nenáviděla ji, poté zase plakala, protože ji milovala až moc. Ale nic z toho jí Andromedu nepřivedlo zpátky. A teď před ní seděla její dcera a očividně k ní chovala jisté pocity, které by cítit neměla. Narcisse to přišlo jako nějaký špatný vtip. ,,Ano, to si dovedu představit," přikývla s úsměvem a dala na stranu své rukavičky, protože jim číšník právě přinesl objednávku. Obě poděkovaly. ,,Ale dosáhla jste svého, ostatně stejně jako Andromeda. Ta, když se pro něco rozhodla, nic ji nezastavilo, ani láska blízkého člověka," řekla trochu víc trpce, než původně zamýšlela.
Dora z jejího výrazu vypozorovala jistou křivdu, které se na ní s jistotou dopustila její matka. Andromeda o Narcisse nikdy nemluvila, avšak jednou, když si Dora brala sponu z jejího nočního stolku, shodila ve své nešikovnosti omylem na zem knihu, ve které byla Narcissina fotografie. Andromeda ji používala jako záložku, nebylo tudíž poznat, zda se dívala na dívku, která na ni z fotografie mávala, a snila o jejích společných chvílích, nebo zda si něco doopravdy četla. ,,Chybíte jí," řekla Dora najednou.
,,O tom pochybuji," zakroutila Narcissa hlavou. ,,Ale doufám, že je moc šťastná. Tak, jak si to vysnila," řekla nepřítomně a upila ze svého hrnku čaj. ,,Dělají ho tady moc dobrý. Víte, někde dají moc mléka, či moc medu, avšak ne tady. Je to vyvážené, tak akorát," řekla a Dora si povzdychla. Věděla, že o ní mluvit nechtěla a že ji muselo bolet to, že s ní nemohla být každý den, tak jako Nymphadora. Raději změnila téma, neměla v úmyslu jí způsobovat ještě více bolesti.
,,Chodíte na ministerstvo za manželem, že ano?"
,,Ano," přikývla Narcissa. ,,Čas od času vyrážíme na společné večeře rovnou z jeho práce. Chce se předvést, jak sofistikovaný pár vlastně jsme, o krásné chvíle se mnou mu nikdy moc nešlo," ušklíbla se a nebyla si jistá, proč to oné dívce vlastně vůbec říkala, ale připadalo jí, že jí mohla věřit. Mohly za to jistě ty oči, které jí tolik připomínaly její sestru Andromedu. A také ta celková podoba. Dnes ani neměla vlasy v barvě křiklavé žvýkačky, byly světle hnědé a Cissy si pomyslela, jak moc jí to slušelo a jak tím vynikla její opravdová krása.
,,To mě mrzí," řekla Dora. Nevěděla, co víc říct, protože měla pocit, že si ji Malfoy nezaslouží, ale nahlas to říct nemohla. Myslela si, že by působila jako blázen, protože by nechala své pocity, aby ji ovládly a na takové úrovni "vztahu" ještě nebyly.
,,To ani nemusí," usmála se. ,,Zvykla jsem si a naučila jsem se štěstí vidět v maličkostech, i třeba v této chvíli."
Mladá dívka naprázdno polkla a její tep se zrychlil. Řekla právě, že se tady se mnou cítí šťastně? Problesklo jí hlavou a zrudla.
,,Sejít se s dávno ztracenou rodinou je důvod ke štěstí," dodala Narcissa.
V Nym se to trochu sevřelo, avšak ihned se napomenula, jak hloupá byla, protože se v jejích projevech chytala každého slova, které tak jistě ani nemyslela. ,,To rozhodně ano. Snad to tedy není naposledy, co se vidíme."
,,Doufám, že ne. Avšak vzhledem k jistým okolnostem bych ráda zůstala u mudlovských podniků, snad mne chápete," řekla a Dora přikývla.
Chápala ji. Pro obě to bylo nebezpečné. I ona mohla získat status nežádoucí osoby tím, že se scházela s manželkou s smrtijeda a přívržencem pána zla. ,,Úplně to chápu a souhlasím," řekla a mírně pozvedla svou skleničku. ,,Tak na tohle a další příjemná setkání."
,,A na tykání. Říkej mi Narcisso."
,,Dobře a ty mi...," zrudla, protože jí na mysl přišlo její jméno, za které se tolik styděla. Říct jí však, aby ji oslovovala příjmením, jí v tomto případě přišlo také hloupé.
,,Doro?" Uchechtla se Cissa, protože věděla, jak se dívka doopravdy nechávala oslovovat.
,,Ano, to bude fajn," rozpačitě se usmála a dopila svůj hrníček, již vlažného chaie latte.

3. Zásah osudu

7. listopadu 2018 v 12:24 | Stázka |  Povídka: The Swan
Uběhlo několik měsíců od doby, kdy se Narcissa setkala s dívkou v kavárně, ne právě za příjemných okolností. Od té doby ji několikrát potkala na ministerstvu, všimla si jejích pohledů, jejích rozpaků. Znala ten výraz. Poprvé jí to nedošlo, přisuzovala to obyčejné nervozitě, kterou v její přítomnosti pociťovali všichni, kteří ji blíže neznali, avšak postupem času jí to bylo jasnější a jasnější. Její vlastní neteř k ní chovala pocity, které by nikdy neměly být vysloveny nahlas. Blackovská šílenost se jakýmsi způsobem musela odrazit i na ní, stejně jako se odrazila na Andromedě. Ne tolik jako na Bellatrix, avšak stále tam bylo něco, co nemohla zapřít, mohla to pouze uzavřít hluboko v sobě a snažit se to ignorovat. U Dory jí to však připadalo docela roztomilé. To, jak neohrabaná před ní byla, s jakou touhou se na ni dívala, jí pokaždé vykouzlilo úsměv, a i když ne na tváři, v její duši rozhodně. Když však viděla dívku naposledy, neudržela svůj pověstný výraz ledové královny a jeden z jejích vnitřních úsměvů se promítl na její tvář. Nymphadořina reakce byla k nezaplacení. Vytřeštila oči a v obličeji se jí objevil vyděšený výraz, který však postupně nahrazoval rozpačitý úsměv. A pak zakopla o vlastní nohu. Narcissa se uchechtla došla k dívce, která se sbírala ze země, obličej stejně rudý jako své vlasy.
,,Jste v pořádku?" Zeptala se Narcissa, možná víc starostlivě, než jak měla v úmyslu, a Nymphadora zvedla hlavu od dokumentů, které teď horlivě sbírala ze země. Narcissa se sehnula pro několik listů, které ležely dál od dívky.
,,A-ano, díky," pípla a vzala si od Narcissy papíry.
,,Zajímalo by mne, po kom jste tak roztržitá. Vaše matka byla vždy spíše klidná a rozvážná," usmívala se na ni a Doře se opět objevil na tváři ten vyděšený výraz, který Narcisse připadal tolik roztomilý.
Doru její chování překvapilo. Najednou, jako kdyby naproti ní stála naprosto jiná žena. Chvíli jí trvalo, než odpověděla, ale nakonec ze sebe dostala: ,,J-já jsem celá po otci, alespoň jak pořád mamka nadává, když někde nechám pohozené své ponožky," uchechtla se a pak jí došlo, že řekla víc informací, než si Narcissa nejspíše přála slyšet. Ta se však stále k jejímu překvapení usmívala.
,,Ale krásu jste zdědila po ní," konstatovala starší žena a Nymphadora zrudla snad ještě víc.
,,D-díky," pípla na odpověď a nic víc ze sebe nedokázala dostat. Nemohla uvěřit tomu, že si Narcissa o ní myslela, že je krásná.
,,Nechcete jít někdy na čaj? Povyprávěla bych vám příhody o vaší mamince, které vám jistě nikdy neřekla," uchechtla se.
,,Na čaj?" Vytřeštila oči. ,,T-tak jo!" Dodala rychle, protože nechtěla dát Narcisse šanci, aby si to rozmyslela. ,,Po práci?"
,,Dobře, tak o páté v té mudlovské kavárně na rohu Lime street," přikývla žena s úsměvem a jejich cesty se rozešly.

2. Tváří v tvář

7. listopadu 2018 v 12:23 | Stázka |  Povídka: The Swan
,,Tonksová, pohni zadkem," ušklíbl se na ni její kolega, který byl jejím partnerem již od té doby, co dokončila trénink na bystrozorku. Její matka z toho měla křeče v břiše a její otec tomu moc nepomáhal, když hrozil, že také půjde dělat bystrozora, aby ji v případě potíží ochránil. Z toho se Andromediny žaludeční vředy nemohly rozhodnout, zda mají zmizet nebo zda se mají vytvořit ještě další pro strach o svého manžela. Ted Tonks se však nikdy bystrozorem nestal a Dora za to byla vděčná. Nadměrné obavy její matky o svou jedinou dceru, kterou tak láskyplně oslovovala Nymuško, i před jejími kolegy, jí ježily chlupy snad i na zádech, kde, pokud si toho byla vědoma, ani žádné neměla.
,,No jo pořád, už jdu," ušklíbla se dívka, hodila na sebe bystrozorský hábit a její vlasy se z fialové změnily na žvýkačkově růžovou.
,,Takhle se mi líbíš nejvíc," uchechtl se John. Dora jen protočila panenky a oba už se přemístili k případu.
Muž, který byl obětí avady, ležel na zemi v jedné z těch kouzelnických kaváren na Příčné ulici, kde se scházela čistokrevná smetánka. Ukázalo se, že byl mudlorozený.
,,Svědek popsal muže v kápi, který zmizel hned, jak čin spáchal," řekl jim jiný bystrozor, který byl již na místě. ,,Ještě jsem nevyslechl všechny, tak prosím, kdybyste se do toho pustili taky. A začal bych támhle s madam Malfoyovou," vyslovil její jméno s patřičnou dávkou ironie a neodpustil si ani úšklebek na tváři, jako by snad byla jakýsi odporný hmyz, který se jej právě pokusil kousnout. ,,Protože za chvíli se sem přemístí její právník a ona nám zmizí a už ji k výslechu nikdy nedostaneme."
Jakmile vyslovil její jméno, v Doře zatrnulo. Ohlédla se a všimla si blonďaté ženy s netrpělivým pohledem, která nevypadala zrovna dvakrát šťastně, že tady musela trčet. Tvářila se, jako kdyby to okolo páchlo žumpou a na všechny pohlížela zeshora. Doru napadlo, zda všemi okolo opravdu tolik pohrdala nebo zda to byla jen role, do které se vžila s takovou vervou, že se onoho výrazu zbavovala snad jen když spala.
,,Jasně, mohla by něco vědět, vsázím na smrtijeda, co si zase potřeboval dokazovat, že mudlorození jsou jen špína," ušklíbl se John. ,,Běž ji trochu zmáčknout, Tonksová, konec konců, je to tvoje tetinka, ne?" Zazubil se a Nym ho propíchla rozzlobeným pohledem. Nakonec si však povzdychla a vydala se směrem ke stolku, kde Narcissa seděla. Nechtělo se jí do toho, ale co měla dělat. Nic jiného ji nezbývalo. Při svém povolání musela počítat i s jistými nepříjemnostmi, a že jich zažila. Viděla odporné vraždy mudlorozených, obrazy moc živé na to, než aby si je v hlavě přehrávala i teď. Avšak byla si jistá, že by teď raději znovu viděla onen obraz, než byla napospas hozena do jámy lvové, tedy přesněji v tomto případě do jámy zmijí.
,,Dobrý den," pozdravila ji. ,,Mohu si přisednout a položit vám pár otázek?" Zeptala se a snažila se působit co možná nejseriózněji.
,,Nemyslím si, že mám na výběr," odsekla Narcissa stroze, až Nymphadoru nepříjemně zamrazilo. Nenechala se však touto ženou zastrašit a usadila se naproti ní.
,,Popíšete mi prosím, co jste viděla? Se všemi detaily, na které si vzpomenete? I ty nejbanálnější by mohly případu doopravdy pomoci," položila jí poněkud jednoduchou otázku, avšak Narcissa se zatvářila, jako by se jí snad ptala, jaké spodní prádlo na sobě právě měla.
,,Nějaký muž v kápi přišel dovnitř, vytáhl hůlku, namířil ji na toho, který leží na podlaze a řekl kletbu, která se nepromíjí. Znáte ji nebo ji snad chcete napsat?" Zeptala se a z jejího tónu hlasu byla znatelná ironie, ba dokonce sarkasmus.
,,V pořádku, znám ji," odpověděla klidně a její tón ignorovala. ,,Takže si myslíte, že už měl svůj cíl vytipovaný?" Zeptala se pro původ oběti, který nebyl právě čistokrevný.
Narcissa pozvedla obočí. ,,A to mám vědět jak?" Ušklíbla se a Doru znovu zamrazilo, její barva vlasů se opět začala měnit na rudou jako právě sílící požár, který zachvátil její tělo. Potila se.
,,Je ještě něco, na co byste si vzpomněla?" Zeptala se a poprvé za celý výslech pohlédla Narcisse zpříma do očí. Byly tak modré, jako by se snad dívala na oblohu za horkého letního dne. Její pohled ji spaloval. Dívala se na ni a nemohla své oči odtrhnout. Přeslechla také odpověď Narcissy, jejíž výraz se náhle úplně změnil.
,,Mám snad něco na obličeji?" Pochybovačně pozvedla obočí a z jejího výrazu se dala přečíst nejistota, což byla první upřímná a spontánní reakce, kterou u ní kdy viděla.
Dora zrudla. ,,Ne, já jen... já... to bude všechno," řekla, postavila se a rozešla se zpátky ke svému partnerovi.
Zvláštní, pomyslela si Narcissa. Uvědomovala si, že byla na dívku moc hrubá a že ji přiváděla do rozpaků. Netušila, zda to bylo tím, jak chladně působila či něčím jiným, ale to, jak dlouho a jakým způsobem na ni hleděla, jí utkvělo v hlavě ještě po několik následujících dní.

Kam dál